O hvězdici, která četla noviny

 Tony pomalu otevřel oči, protáhl si nejprve jednu nohu, pak druhou, třetí, čtvrtou i pátou a ospale zamžoural. Nejspíš už bylo ráno, protože už měl ukrutný hlad. Jinak se to tady dole u dna moc nepozná, je tu totiž tma. Nejvíc samozřejmě záleží na tom, jak jsi hluboko – většina  slunečních paprsků se totiž nedostane o moc dál než 200 metrů pod hladinu – a Tony byl právě tam.

 

Ostatní mořské hvězdice měly svoje domky v mělčích vodách, kde bylo víc jídla, ale Tony si hrozně rád přispal a ranní paprsky ho vždycky budily moc brzo. A když vstával moc brzo, byl pak celý den mrzutý a nevrlý. Proto si vybudoval svůj dům pod kamenem v bezpečnější hlubině, kde byla tma, klídek a pohodička - přesně, jak to měl Tony rád. Nikdo ho tu nerušil a to bylo fajn.

 

Tony si umyl nohy, vyčistil si zuby a podíval se na sebe do zrcadla (jako každá mořská hvězdice totiž dobře viděl po tmě). „Pořád jsi frajer!“,  usmál se sám na sebe. Nasadil si klobouk  a vyrazil ven obstarat si ranní noviny a něco k snídani.

 

Na korálovém útesu už to žilo. Před trafikou byla jako každé ráno velká fronta. I ta nejmenší kreveta chtěla vědět, co se kde v oceánu děje,  vždyť informace hýbou i podmořským světem! Na výběr bylo hned několik titulů -  deníky Oceánská Pravda  a  Hlubinný Zpravodaj, a také Podvodní Výplach se svými skandálními odhaleními. K dispozici byl i obrázkový časopis H2O pro ty, co se jim nechtělo moc číst. Tony fronty neměl rád, hlavně proto, že už měl opravdu velký hlad a čekat se mu nechtělo.  Ale snídaně bez novin, to by bylo asi jako oceán bez vody.

 

„S dovolením, uhněte, pardón, procházím, s dovolením!“ rozhrnoval si Tony dost nevybíravě cestu frontou až k panu Langustovi, jedinému prodejci novin na tomhle útesu. „Jednu Oceánskou Pravdu!“ skočil do řeči mladému Hugovi Humrovi, který si zrovna objednával jeden výtisk Hlubinného Zpravodaje.

Hugo se okamžitě ohradil: "Hele, nepředbíhej, konec fronty je tamhle!!"

"Ale no tak prr, hochu, copak tě doma nenaučili úctě ke starším? Seš mladej, chvilka navíc tě nezabije!" usadil ho Tony. Pak si ale všiml celkové nespokojenosti a naštvaného brblání ve frontě plné předběhnutých krabů, ryb a mořských okurek, trochu znejistěl a už trochu smířlivěji dodal:

 "Hlubinný Zpravodaj si nekupuj, chlapče! To je plátek, co všechno vidí až moc černě. No schválně, koukej na ty titulky: "V oceánu je víc odpadků než ryb" "Plastová krize se prohlubuje" nebo "Všichni tu zemřeme!Vážně? cha! Podle mě nás chtěj jenom vyděsit.  Kdepak, Pravda je pravda!" pronesl Tony, vítězným pohledem přejel naštvanou frontu,  strčil Pravdu do klobouku a vyrazil se poohlédnout po nějaké snídani.

 

Nemusel jít daleko - na úpatí útesu hned pod sasankovým hájem byla celá kolonie škeblí, které snídal velmi rád. Nejprve vytáhl noviny z klobouku a téměř obřadně je rozložil. Hned na titulní straně byl velký inzerát:

Velká pacifická odpadková skvrna nabízí nové pracovní příležitosti – připoj se i ty ke spokojeným rybám prosperujícím ve stínu Velké pacifické odpadkové skvrny.  Pestrý život mezi odpadky je i pro tebe neopakovatelnou šancí na lepší budoucnost!

 "No prosím", řekl si pro sebe Tony a přitáhl si první chutnou škebli.  "tomu říkám příležitost!" a vymlaskl škebli na jeden zátah.

 

Další titulek hlásal:  Škodí plasty oceánu? Nesmysl, je to kampaň, nechal se slyšet Konrád Kladivoun z řádu žralounů, zástupce starosty Velkého bariérového útesu. "Vždyť jsem to říkal," a přitáhl si druhou škebli a četl dál.

 

Mikroplasty čistí  zažívací trakt – i plankton už propadl poslední módě čištění střev těmi nejmenšími plastovými kousíčky. Díky potravnímu řetězci se tak mikroplasty dostanou ke každému obyvateli podmořské říše a ještě dál! 

 

Teď Tony trochu znejistěl. Nebyl si úplně jistý, jestli je to dobře, nebo špatně.  Ale asi dobře, vždyť kdo by nechtěl mít čistý zažívací trakt, řekl si a vycucnul třetí škebli. Pak si přitáhl další a znovu se ponořil do světa čerstvých informací.

 

"Triumf pokroku", četl nahlas. "Mariánský příkop jako nejhlubší oblast oceánu hlásí definitivní napojení na plastový proud. S konečnou platností jsou tak všechna místa v oceánu plně plastifikována."

 Jó, pokrok nezastavíš, pomyslel si Tony a utřel si pusu do kusu novin. Najednou se mu v žaludku ozvalo podivné zaškrundání a trochu to píchlo. „Hmmm, uf, ta poslední škeble asi byla nějaká stará,“ zakňoural.  Ale nebyl by to Tony, kdyby ho nějaká taková žaludeční hloupost odradila od jídla. „Bez dezertu nelze snídani považovat za dokončenou,“  rozhodl Tony, odložil noviny a zamířil k té nejvypasenější škebli, kterou si vždycky nechával na konec.

 

„Hotovo!“ zafuněl, odhodil poslední vycucnutou lasturu  a svalil se na záda.  Abyste rozuměli, to není pro hvězdici zrovna důstojná poloha, protože všichni obyvatelé korálu mu mohli vidět doslova až do žaludku - hvězdice mají totiž pusu na břiše. Ale Tonymu to nevadilo.  Už se ani nemohl hýbat, byl nacpaný až k prasknutí. “Trocha dopolední siesty to jistě spraví,“ pomyslel si a s pusou dokořán na chvíli zavřel oči.

 

***

 

„Podívej, co to tam Tony má?“ ptal se jeden malý mořský koník druhého, a zvědavě nakukovali Tonymu do pusy. „No nevím, moc dobře to nevypadá, je to tak divně barevné!“ odpověděl druhý. „Tak to bych já teda nejedl!“ ohrnul nos první a pak oba rychle vystřelili pryč, protože Tony otevřel oči a začal se obracet zase na břicho, jak se na hvězdici sluší a patří. Moc dobře mu tedy nebylo, ani siesta ho tentokrát nezachránila. „Ouvej ouvej,“ skuhral Tony a vydal se na kraj korálového útesu,  odkud se ponoří domů do hlubiny, kde se snad dá trochu dohromady.

Jaké ale bylo jeho překvapení, když se překulil přes okraj útesu, a místo aby začal klesat, jak byl zvyklý, zůstal viset na místě. Dokonce se mu zdálo, že začal trochu stoupat! Zaskočený Tony úplně zapomněl na své bolení břicha. „Šmarjá, co se to děje?“ vyděsil se a začal sebou mrskat tak, až mu spadl klobouk. Teď už nebylo pochyb o tom, že se něco děje. Zatímco klobouk spokojeně klesal do hlubiny, Tony pomaličku stoupal k hladině. Rychle vypustil pár bublin, aby si upravil vztlak (tak se říká síle, která nadlehčuje věci ve vodě). Zastavil se, ale jen na chvíli. „Pomóc!“ volal Tony, až se kolem něj shluklo pár  zvědavých ryb:

„Co to vyvádíš, Tony?“ ptaly se. „Nevidíte? Stoupám!“ odsekl rybám Tony. „A proč stoupáš, Tony?“ divily se ryby. „No, to bych taky rád věděl! Chtěl jsem na dno, ale nejde to... cítím se tak nějak nafoukle...“ Malá rybička pošeptala do ucha větší kolegyně: „Je fakt, že trochu nafoukanej je Tony odjakživa!“ Velká ryba se uchichtla.

“Na tom přece není nic k smíchu, situace je smrtelně vážná,  copak to nevidíte?“ urazil se Tony. "Neplavejte tady kolem a dělejte přece něco! Zastavte mě!“ poroučel. Velká ryba se podívala na malou, pak na sebe kývly a rychle zmizely za útesem. „Tak to vám pěkně děkuju,“ volal za nimi stále stoupající Tony. „Co teď se mnou bude?“, bědoval a přitom cítil, jak ho voda nadnáší směrem k hladině. Zkusil ještě vypustit nějaké bubliny, ale moc mu to nešlo. Hrůzou zavřel oči.

 

„Neboj, Tony, všechno bude v pohodě,  ozval se ale pod ním hlas velké ryby, „tímhle tě chytneme za nohu a to by mělo celou věc vyřešit, alespoň dočasně,“ doplnila malá a začala mu na nohu přivazovat řasu.

"Ale za tuhle ne, to je moje drbací noha! Drbu se s ní, když mě někde svědí!“ protestoval Tony. „Tak za tuhle?“ zeptala se malá ryba. „Tu taky ne, tahle mi dorostla teprve nedávno a ještě není tak silná.“

 „Šmarjá, Tony," vložila se do toho velká ryba. "Nemáme na to celý den! Pořád stoupáš! Berem tuhle!“ čapla Tonyho ve spěchu za nohu a druhá ryba ji začala omotávat řasou. „No tak tu v žádnym případě, tou si přece utírám zadek!“

„NO FUUUUUJ!“ vyjekly obě ryby a jako střela zmizely za prvním kamenem.

„Co blázníte, nebuďte přece takový cimprlíny! Vždyť už zase stoupám, a čím dál rychleji! Pomóc!“ volal Tony z výšky a pomyslel si pro sebe, že tu utírací nohu bude asi potřebovat dřív, než čekal. 

Rybky se ale za chvíli vzpamatovaly a vyrazily za Tonym. „To vám to trvalo!“ vyhrkl naštvaně Tony, ale pak se trochu zarazil. „Díky, že jste mě v tom nenechaly. Tahle noha je na uvazování jako dělaná,“ omluvně natáhl k rybám jednu ze svých pěti končetin. Ty si jí nejdřív podezíravě prohlížely, ale Tony pořád stoupal a na nějaké další zdržování nebyl čas. Rychle tedy uvázaly Tonyho na řasu a stáhly ho zpátky dolů, k úpatí útesu, a přivázaly ho k výčnělku korálu.

 

***

 

Tony byl celou situací notně zkroušený. Byl vydán na milost dvěma rybám, které ani neznal, a vlastně ani nechápal, proč mu pomáhaly. On se tedy rozhodně s nikým nebratříčkoval, k čemu taky? Na těch rybách bylo něco divného... Co je to vlastně za ryby? Nechtějí ho třeba sežrat? Tony začal panikařit.  „Já vás neznám, co po mně vlastně chcete?“ vyjel najednou z ničeho nic na ryby a celý se naježil, jak se snažil ryby zastrašit, což vypadalo dost legračně, jak se tam vznášel jako nafouknutý balonek na provázku.

Malá ryba se zamračila: „tak hele, Tony, jestli chceš bejt protivnej, tak se laskavě zachraňuj sám!  Na tohle já nemám buňky!“ mrskla ploutví a uraženě se k Tonymu otočila zády. Velká ryba se do toho vložila  trochu smířlivěji: „Tony, tohle je Čudla, a já jsem Marvin. Jsme kámoši a hvězdice nežerem. Tak přestaň už bejt takovej morous. Pojďme radši vymyslet, co s tebou.“

 

Tony se zase trochu uklidnil a možná i zastyděl. „ No... víte... já sice kámoše nepotřebuju, ale.... když se to vezme kolem a kolem... vlastně nejsem v zásadě proti. Můžem bejt kamarádi." Čudla s Marvinem se zasmáli a vesele obplavali Tonyho v přátelském kolečku.  "Ale nesmíte po mně nic chtít a žádný návštěvy, natož nějaká dlouhá otravná vyprávění!" hned v zápětí dodal Tony,  kterého dosud neznámé vody přátelství a ochoty stále trochu děsily.

Pak si notnou chvíli všichni lámali hlavu, jak tu nepříjemnou záležitost s Tonym vyřešit. Až najdenou vyskočila Čudla: „Co kdybychom se zeptali mozkového korálu? Ten má tady v moři největší přehled,“ „Dobrý nápad!“ Zaradoval se Marvin, obě ryby čaply Tonyho a šlo se. Vlastně – plavalo se.

 

 

***

 

Mozkový korál byl jedním z nejstarších a nejváženějších organismů široko daleko, a proto si potrpěl na uctivé zacházení. Své pobočky měl skoro na každém útesu v celém oceánu, takže byl nekonečným zdrojem aktuálních i zastaralých informací, které skladoval ve svých nepřeberných mozkových závitech. Pokud si někdo už opravdu nevěděl rady, korál byl jeho poslední naděje. Marvin, Čudla a Tony právě takovou naději potřebovali.

 

„Buďte zdrávi, podmořšťané, co vás ke mně přivádí?“ zahučel obřadně korál a jeho slova byla slyšet jakoby ze všech stran.

„Uctivě zdravíme, mocný korále,“ zdvořile se poklonily obě ryby.

Korál mlčel, jako by vyčkával, a pak si významně odkašlal. Čudla zatahala Tonyho za nohu.

„Co je?“ divil se Tony, vznášející se na řase jako létající balónek z pouti.

„Pozdrav přece!“ sykla Čudla potichu.

„Bon žůr, pantáto!“ vyrazil ze sebe Tony.

Korál se zarazil. Takhle ho totiž ještě nikdy nikdo neoslovil. Marvin honem  zachraňoval situaci: „tady Tony chtěl sdělit, že audience u Vaší Excelence je pro něj velkou ctí.“

Vznešený korál chvíli přemýšlel, jestli si z něho nedělají náhodou legraci, ale nakonec usoudil že ne: „Nuže dobrá,“ pronesl blahosklonně. „Jste vítáni. Pověz, mořský vlku, čeho si žádáte?“

„Tady náš hvězdný přítel něco špatného snědl a od té doby je nafouklý a nedokáže se ponořit. Vlastně ho to pořád táhne k hladině, proto jsme ho taky s Čudlou přivázali,“ začal Marvin korálu vysvětlovat Tonyho potíže.

„Vznáší, říkáte?“ zamyslel se korál. „nafukuje? To je opravdu podivný případ. Slyšel jsem zatím jen o želvách, které mívají problém s nafukováním, obzvláště po tom, co omylem sežraly kousky plovoucího plastu. Takové želvy pak plyny vznikající v jejich trávicím traktu nadnášejí a nedovolí jim se ponořit za potravou, a proto většinou hynou hlady. Ale u hvězdic jsem se s tím zatím nesetkal.“

„Hyhyhyhy... hynou? začal koktat Tony, protože mu to neznělo zrovna dobře. „Co to je?“

„Zkrátka umírají – smrt, jinak též skon, nebo chcete-li latinsky, exitus.“ odpověděl korál. „Je to smutné, ale takový už je dnešní svět, synu. Ani já, ani ty s tím nic neuděláme.“

„Já ale nechci hynout!“ 

„Z-hynout, příteli. Správně se říká zhynout. A nikdo netvrdí, že zhyneš. Nejsi přece želva.“

„Ale jsem nafouklej a stoupám, můj vztlak je celej rozhozenej, takže asi jsem želva a za chvíli určitě zhynu a to se mi teda nelíbí, vždyť já ani žádný plasty nejedl!“ protestoval Tony proti svému neblahému osudu.

„Nejedl?“ zasmál se korál. „Dovol, abych tě vyvedl z omylu, můj hvězdnatý příteli. My všichni tady v oceánu občas jíme plasty. Oceánem totiž plují i miliardy malinkých kousíčků, lidé jim říkají mikroplasty. A ty se mohou dostat úplně všude – třeba i do škeblí, které  máš tak rád.“

Tony byl v šoku. No jasně, vždyť se do těch škeblí ani nedíval, jak byl začtený do novinových článků Oceánské Pravdy. A pak mu začalo být špatně... 

Najednou si ale na něco vzpomněl: "Ale v novinách psali, že mikroplasty čistí trávicí trakt! Takže ta bolest bude asi z toho čištění!"

"To je jedna možnost. Ale taky je možné, že mikroplasty nečistí,  ale jen způsobují bolest.  Ne všechno, co čteš v novinách, musí být vždycky pravda. Co ti říká tvoje břicho?", zeptal se trpělivě korál.

„No jo,“ špitl Tony zkroušeně, protože břicho teď bolelo tak ukrutně, že namlouvat si něco o čištění by byla bláhovost. Že by  Oceánská Pravda byla lež? Nechtělo se mu to věřit, ale jeho břicho mluvilo jasně. „Jsem vyřízenej, úplně vyřízenej!“ zanaříkal a dal se do breku.

„Ale no ták, kámo, to bude zase dobrý“, chlácholila ho Čudla. „Něco přece vymyslíme. Korál o nafouklejch želvách řekl, že ‚většinou hynou‘, takže bys neměl stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko!“ 

„Ale já nemám kalhoty“, fňukal Tony. „A co je to brod?“ “No, to vlastně taky nevím,“ zamyslela se Čudla. „ale myslím, že to znamená, že se nemáš zbytečně dopředu  trápit něčím, co se zatím nestalo a možná ani nestane.“

"To se ti lehko řekne,"  smutně vzdechl Tony. "tebe za chvíli nesezobne na hladině racek." "Vždyť tebe taky ne," chlácholila ho Čudla. Ve skutečnosti si ale nebyla zase tak moc jistá, protože Tony byl čím dál tím nafouklejší a bylo čím dál tím těžší ho udržet, i když do toho obě ryby  dávaly opravdu všechno.

 

"Na tom něco je,"  zamyslel se Marvin a obrátil se na korál: „Velevážený korále, a co se stane s těmi želvami, které přežijí?

"Mají to štěstí, že si jejich potíží všimnou lidé a převezou je do záchranné stanice pro podmořské živočichy, kde je uzdraví a pak je vrátí zpátky do oceánu, odpověděl korál.

"A jak by se Tony do takové záchranné stanice mohl dostat?" zeptala se Čudla.

Korál chvíli přemýšlel a nakonec řekl: "Museli by si ho všimnout ti správní lidé. A upřímně, uvážíme-li širou rozlohu oceánu, není to příliš pravděpodobné. Mrzí mě, že vám nemohu více pomoci. A teď už mě nechte, audience je u konce, musím si odpočinout," zazíval korál a definitivně se odmlčel.

Tony, Čudla a Marvin se na sebe rozpačitě podívali. Co by teď měli podniknout? Kde najít ty správné lidi? Korál měl pravdu v tom, že v oceánu se lidé opravdu špatně hledají. Musí ale přece existovat nějaké řešení! 

Takové myšlenky se jim honily hlavou, když tu najednou Tony vykřikl: "Jauu! Moje noha!" A pak se stalo něco strašného. Tonyho noha přestala zvládat sílu, s jakou byla nebohá hvězdice nadnášená k hladině.  Nejdřív se v místě, kde byla připojená k tělu, objevily malé trhlinky. A pak už to šlo ráz na ráz. Jeden křup, a oddělená noha zůstala přivázaná k Čudle a Marvinovi, zatímco zbytek Tonyho vystřelil směrem k hladině. "Aaaaaaa!" stihl ještě zaječet, než zmizel směrem ke slunci.

 

 

***

 

Výzkumná motorová loď Nautilus si rozrážela cestu vlnami. Děti v oranžových záchranných vestách vesele ječely pokaždé, když palubu zasáhla sprška studené mořské pěny. Jinak zaujatě poslouchaly vyprávění dvojice vědců, kteří měli tuhle školní exkurzi na starost. Dozvěděly se o potápění mezi  žraloky, pozorování velryb, ale i o posledním  důležitém výzkumu, který se týkal životního prostředí všech podmořských živočichů.

"Jedním z největších problémů pro všechno živé v moři jsou odpadky. Protože oceány jsou vzájemně propojené a voda v nich neustále proudí, dostávají se tak do všech koutů světa. Časem se sice rozpadají na malé a menší kousky, ale právě ty se pak s vodou dostávají  do žaludku mořských ryb, ptáků i savců a dělají tam neplechu," vysvětlovala dětem mořská bioložka. "Plasty totiž nelze strávit," dodal její kolega.

"A jak se ty odpadky do oceánu dostaly? Proč je nevylovíme?" vyptávaly se děti.

"Protože je jich všude příliš mnoho. Všechny plasty, co kdy lidé vyrobili, tu s námi pořád někde jsou."

"A proč tedy vyrábíme další?" zeptalo se jedno z dětí.

"To je proto, že plasty jsou opravdu užitečné. Vyrábíme z nich strašnou spoustu věcí a zatím se prostě nepodařilo vymyslet jednoduchý způsob, jak je nahradit a také zabránit jejich lehkomyslnému vyhazování," vysvětloval vědec.

"A možná, že právě někdo z vás jednou pomůže tenhle problém vyřešit", usmála se na děti mořská bioložka. "A teď pojďte sem,  něco vám ukážeme."

 

Přinesla jakýsi kyblík z jemné tkaniny, přivázala ho na lano a hodila do vody. Jak se loď pohybovala, kyblík táhla pod vodou za sebou a nabírala do něj vše, co mu stálo v cestě. Po chvíli kyblík opět vytáhla a jeho obsah vysypala do připraveného lavoru. Zvědavé děti se hned běžely podívat, co se do kyblíku pod vodou chytilo.

K velkému překvapení dětí se z něho nevysypaly žádné ryby, ale rozbitý zapalovač, půlka kartáčku na zuby, několik dalších plastových úlomků a jedna mořská hvězdice bez nohy. 

"Jé, hvězdice!" "je živá?" "A kde má nohu?" divily se děti. Oba vědci hvězdici prohlédli a prohlásili za živou, i když notně zbědovanou. "Což o to, hvězdice občas o nohu přijdou, a není to pro ně velká tragédie. Časem jim noha zase doroste," vysvětlovali dětem. "Ale má nezdravou barvu a sotva se hýbe, jakoby něco špatného snědla. Zkusíme jí vypláchnout žaludek."

Děti napětím ani nedýchaly, když oba vědci vyplachovali žaludek hvězdice vodou. Najednou hvězdice vyprskla a do připravené misky se vyplavily nejen natrávené škeble, ale také spousta malých, barevných kousíčků.  "Ha!" vykřikl vzrušeně vědec. "Tady je máme - plasty! Vidíte, děti, dostanou se opravdu všude."

Děti si malé kousíčky prohlížely a posílaly mezi sebou. Hvězdice jim bylo líto a nejméně polovina z nich byla pevně rozhodnutá, že to tak nenechá. I kdyby to mělo znamenat, že přestane pít šťávu brčkem, protože to je přece také plastové a po použití se hned vyhodí.  A možná vymyslí i další způsoby, jak oceánu ulehčit.

„A co teď bude s hvězdicí?“ zeptala se jedna holčička. „Hodíme jí zpátky do moře,“ odpověděl vědec. „Jestli má přežít, tam bude mít největší šanci.“

Vzal hvězdici do ruky a opatrně jí hodil zpátky do moře. „Hvězdice přes palubu!“ volali kluci, a holky mávaly „Ahóooj!!“ a „Šťastnou plavbu!“

 

***

      

Ranní paprsky zalévaly korálový útes teplým světlem. Čudla s Marvinem si zrovna dávali malou ranní rozcvičku na protažení všech ploutví, když v tom se jim za zády ozval povědomý hlas: „Bon žůr, kamarádi!“ Oba se překvapeně otočili. Stál tam Tony, klobouk fešácky na stranu, pod paží noviny. „Už se mi po vás stýskalo!“

Rybky nevěřily svým očím. „Tony, jsi to ty? Kde se tu bereš?“

„Nesu snídani a noviny. Tumáte, vzal jsem víc výtisků – H2O pro Marvina, Výplach pro Čudlu, a pro mě jeden Hlubinný Zpravodaj. A frontu jsem si tentokrát celou vystál!“

„Cože, ty jsi stál ve frontě? A cejtíš se dobře? Mysleli jsme, že je s tebou ámen!“

„Právě naopak, nikdy jsem se necejtil líp!“ usmíval se Tony. „Vztlak jako zamlada, břicho jako nový,  a podívejte, tady už mi roste nová noha!“ a pyšně ukázal Čudle s Marvinem malý roztomilý pahýlek, který měl ale do nohy ještě celkem daleko.

Rybky se trochu zarazily a opatrně se zeptaly:  „Tony, a na co tuhle novou nohu budeš používat?“

„Tak tohle, milý Marvine a Čudlo, to je moje zbrusu nová kamarádská noha. Bude na potřásání rukou, přání k narozeninám, objímání a plácání po zádech. Schválně, pojďte jí vyzkoušet, dejte mi pět!“

 Marvin s Čudlou dali Tonyho kamarádské pidi noze pět, všichni se tomu zasmáli a pak se společně pustili do snídaně. A do čtení novin, protože snídaně bez novin, to by bylo jako oceán bez vody.

 

Tato pohádka existuje i v audio verzi, kterou dostanete ke každému páru ponožek Nauta Brain Coral!

Klárka Cvachovcová