Jak liška Kuu zachránila snění

Severský pohádkový mýtus o vzniku světa, člověka a ofsajdu na modré čáře

Prolog

Laakův sen

“Řikám ti, pojď domů, Laakko!”

Rauha zvýšila hlas, snad aby překřičela studený vítr, který k nim od severu klouzal po zamrzlém moři a místo vln hnal k pobřeží cáry šedivých mraků.

“Počkej ještě…”

“A na co? Víš, že nesmíš chodit sám na pobřeží!”

“Až se setmí a na nebe se vykutálí do klubíčka stočená polární liška…”

Chlapec zvedl oči k nebi, po němž nad jejich hlavami běžel sob Aurinko s velikým žhavým kamenem v paroží.Tedy s kamenem, který dřív býval žhavý, ale teď pomalu vyhasínal. Jeho svit byl zastřený a nedával už skoro žádné teplo. Laakko sípavě zakašlal a přetáhl si lem svetru ze sobí vlny přes bradu.

“Myslíš lišku Kuu?” řekla Rauha, “to bysme se načekali. Slíbila sem mámě, že na tebe dohlídnu a nehodlám mít kvůli tobě průšvih!”

“Vypadalo to přesně takhle,” odpověděl zamyšleně chlapec.

“Co?”

“Moře. A nebe. Byl to zvláštní. V noci se mi to zdálo a ráno mi vypadl zub, kterej se večer ještě vůbec neviklal.”

“Ty máš dycky praštěný sny. A taky je divný, že si je tak pamatuješ. Já ty svý dycky zapomenu.” “Já taky,” pokrčil Laakko rameny. “Ale tady na pobřeží se mi zase vybaví.”

“Já bych spíš řekla, že si to vymejšlíš, jak se ti to hodí. Ale to ti nepomůže. Jdeme!”

“Jenže někde v tom zamrzlym moři,” řekl Laakko tiše, “v tom moři, co vypadalo jako teď, uvízl Palkki.”

“To je stejně divný jméno pro soba.”

“Je to ještě tele… Bylo mi ho tak líto!”

“Co je to líto?” zamračila se Rauha.

“No takovej pocit, jako když máš v krku knedlík…”

“Když mám v krku knedlík, tak ho spolknu. Hmm, dala bych si nějakej. Mám hroznej hlad!”

To je celá ona, pomyslel si Laakko. Tahle nová Rauha. Pořád by jenom jedla, takže pak strašně rychle roste a myslí si, že mi může poroučet. A ještě se u toho snaží tvářit jakože rozumně, a dospěle, pomalu pokyvuje hlavou a krčí čelo, jako to dělá táta, když je naštvanej. Přitom ještě nedávno si spolu hráli na schovku a na babu… Tenkrát, před rokem. Nebo už jsou to dva? Vlastně je to už strašně dávno. Jakoby ten čas, kdy by s ním hledala toho ve snu zatoulaného sobíka a taky měla v krku ten nespolknutelný knedlík, nikdy ani neexistoval.

“Dej si lišejník, když máš hlad!” řekl Laakko a ukázal na nahnědlý porost na balvanu pod jejich nohama.

“Fuj!” zašklebila se Rauha.

“Náhodou je dobrej! Já ho chutnal…”

“Tenhle? Ten by snad nežral ani sob!”

“No, lepší je támhle, u těch žulovejch skalek…” kývl chlapec hlavou kamsi k tundře. “Palkki tam na něj taky chodil. Než se ztratil.”

“Jo, to určitě,” opáčila Rauha a strčila do chlapce, aby se konečně pohnul. “Ale ty skalky jsou daleko a my jdeme domu!”

Chlapec neochotně seskočil z balvanu na stezku, vinoucí se mezi několika zakrslými borovicemi.

“Jenže já měl Palkkiho zachránit! V tom snu.”

“Aha.”

Rauha naoko chápavě přikývla, ale přitom ho znovu šťouchla do zad:

“Řikám ti, jdi, nebo to o těch tvejch hloupejch snech řeknu a všichni se ti budou smát. Že seš cvok, kuikka.”

“To teda nejsem!”

Laakko se prudce otočil a podíval se Rauze vyzývavě do očí. Zároveň se zapřel nohama do země, aby odolal dalším strkancům.

“Tak řekni, že jsou to hlouposti!” neuhnula dívka pohledem. “Řekni to!”

Laakko mlčel. Proč o tom s Rauhou vůbec kdy mluvil? O těch zvláštních snech. Jenže to byla ještě ta dřívější Rauha. Ta nová se zatvářila výhrůžně.

“Mám to říct tátovi?”

“Ale přece jsi slíbila…”

“Jenže to jsem ještě nevěděla, že těm bláznivejm snům budeš věřit a ještě kvůli nim utíkat z domova. Klidně to tátovi řeknu. Je mi to jedno.”

“No dobře…” sykl Laakko, “tak jsou to hlouposti, no.”

“Tak vidíš. A teď mazej domu!” zavelela Rauha, a když se Laakko otočil, zase do něj strčila, až ztratil rovnováhu a bolestivě si popíchal ruku o dlouhé borové jehlice, které z obou svíraly stezku jako naježená nepřátelská kopí.

Co když je to opravdu hloupost, proběhlo Laakkovi hlavou. Věřit v sen. Ale když si vzpomněl na Palkkiho, nemohl si pomoci a znovu ucítil v krku knedlík, oči se mu zalily slzami a všechno přes ně teď viděl rozmazaně. Přesto by přísahal, že na okamžik zahlédl polární lišku, jak se stočená do klubíčka krčí hned vedle stezky za osamoceným keřem severského vřesu a vypadá jako malý zakutálený měsíc.

*

Než dorazili domů, setmělo se. Po krátkém dni tu byla další dlouhá noc. Ale Laakko ani Rauha nemohli usnout. Rauha kvůli hladu, protože doma nebylo nic k jídlu, ani knedlík. Teď by jí byl lišejník dobrý, pomyslel si Laakko. On sám zase nespal, protože musel myslet na oči polární lišky v barvě nebeské modři, taivaallinen sininen, a nemohl se zbavit pocitu, že ty oči zná.

Vzpomínal, jak kdysi, když byl menší, to mu mohlo být tak čtyři, pět, našli s dědou v lese opuštěnou malou lišku a vzali si ji domů. Laakko se o ní staral, krmil ji a snil o tom, že s ním bude všude chodit jako pes a bude jeho nejlepší kamarádka.

Jenže pak onemocněl, měl kašel a nemohl dýchat a děda řekl, že to může být kvůli lišce, vzal jí z jeho pokoje a udělal jí pelíšek venku na dvoře. A liška za pár dní ze dvora utekla a už se nevrátila.

Laakko plakal, i když děda říkal, že by se liška stejně nikdy úplně neochočila, protože lišky jsou opatrné a člověku nevěří. Ale Laakko věděl, že jemu liška věřila. Poznal to podle toho, jak se na něj dívá. Úplně stejně, jako se dnes dívala polární liška za vřesovým keřem.

Pořád viděl ty oči před sebou, byly jako nebe a voda, Laakko se do nich v duchu nořil pořád hlouběji, až před sebou uviděl Palkkiho, jak stojí pod útesy, líže usazenou mořskou sůl z pobřežních kamenů a jedna z vln mu přináší pod nos stříbřitá vlákna srsti polární lišky Kuu. Palkki zvedá hlavu a vidí, že ta vlákna tvoří na hladině dlouhý pruh, táhnoucí se až k nebi na obzoru. Pomalu do něj vstupuje, voda už mu sahá po břicho, pak po krk, nakonec už mu čouhá jen hlava s parožím, a i ta se pomalinku vzdaluje od pobřeží, je pořád menší, až nakonec mizí docela.

Chlapec se probudil. Srdce mu bušilo jako kopyta běžícího soba. Zdálo se mu to znovu! Sice jen kousek, ale co když… Co když to vážně není jen sen? Musí na pobřeží! Musí se tam jít aspoň podívat. Je přece po dlouhé době zase noc, po nebeské klenbě se kutálí do klubíčka stočená polární liška Kuu, a jestli opravdu nahází dolů do moře nitky své stříbrné srsti, můžou ho dovést až k Palkkimu! Musí to aspoň zkusit, nebo ho ten knedlík v krku snad zadusí!

Zaposlouchal se do tmy, aby zjistil, jestli Rauha už usnula. Když uslyšel, že pravidelně oddechuje, tiše vyklouzl zpod přikrývky, vykradl se do mrazivé noci a rozběhl se přes jinovatkou postříbřenou planinu zpátky k pobřeží. Minul keř severského vřesu, za nímž zbyl v mechu jen chladnoucí vyleželý důlek, a vystoupil na útesy.  

Nebe bylo zatažené a zamrzlé moře popelavě šedé. Nikde ani stopa po rozsypané liščí srsti. Možná je to opravdu hloupost. Asi se mu to všechno jen zdálo, snad i to, že kdysi měli napůl ochočenou lišku. Vždyť vzpomínka je vlastně už taky jenom sen. Něco, co existuje jen v jeho hlavě, dokud to nezapomene.

Laakko sešel z balvanů až dolů na břeh, na malou kamenitou plážičku, rozdělal si ohýnek z tenkých vyplavených klacíků a usilovně se snažil na všechno si vzpomenout, vybavit si každou drobnost z toho, co se kdy stalo nebo co se mu kdy zdálo.

***

Kapitola první

Velký šplouch

Kdysi dávno se uprostřed Velikého Nic, jehož pozůstatkům dnes říkáme vesmír, narazila Malá ledová kometa do Velké hliněné planety. Led tím nárazem roztál a voda se smíchala s hlínou. Vzniklé bahno vyšplouchlo do výšky, a když dopadlo, zrodil se z něj obrovský mrož.

Mrož si putoval temným vesmírem a tisíc let se divil, jak mohl tak podivným způsobem vzniknout. Na odpověď nemohl přijít, a tak se nakonec radši dodivil a prostě vzal na vědomí, že tu je. A vzápětí tak nějak nepříjemně pocítil, že tu je úplně sám.

Možná by bylo lepší být tu s někým, napadlo ho. S někým, s kým by si mohl popovídat. Při takovém povídání jistě ubíhá čas v temném vesmíru mnohem příjemněji.

Rozhlédl se kolem sebe. Všude jen černá tma a prázdnota. Ovšem jak při tom rozhlížení kroutil krkem, cosi mu za ním zapraskalo. Byly to zbytky ledu z komety.

Vzal kousek té zmrzlé vody do ploutví. Led tál a měnil tvar. Co takhle z něj vymodelovat nějakou živou bytost? Mrož se zasnil, jaké by to asi bylo, kdyby se to povedlo. Ale protože nevěřil, že by se to mohlo povést, tak to ani nezkusil a dalších tisíc let o tom radši jen snil. Jenže po tisíci letech začalo být to osamělé snění už trochu smutné.

A tak mrože napadlo, že by bylo krásné stvořit tvora, se kterým by si mohl nejen povídat, ale také snít. Takové snění ve dvou, to musí být teprve něco! A hned by taky bylo o čem mluvit! Mrož si ze samé radosti nad tím nápadem začal notovat pod vousy veselou písničku o tom novém, chystaném tvorovi: “On sní se mnou a já s ním sním!”

Ale vzápětí se zachmuřil. Nápad je to krásný, ale hned je taky o to jasnější, že se nikdy nemůže povést ho uskutečnit. Jistě, zkusí to, co má taky jiného dělat, ale jak strašně mu teď bude líto, až se to nepovede!

Mrož zhluboka vzdychl a pustil se do díla. Jako první zkusil vymodelovat druhého mrože. Protože však neměl zrcadlo a nemohl se podívat, jak takový mrož vlastně vypadá, vyšel mu z toho spíš los. Ledový los byl kluzký, vypadl mrožovi z ploutví a obtiskl se do bahna.

Mrož ho sebral, dýchl mu do nozder a los ožil.

“Bůůůů,” řekl.

Tak se tebou si moc nepopovídám, pomyslel si mrož. A když viděl, jak los tupě zírá před sebe, nemohl prostě věřit, že to bude bůhvíjak - tedy vlastně mrožvíjak - přehánět s nějakým sněním. Postavil si losa na svůj nedozírný hřbet, los se okamžitě rozběhl a zmizel v dálce.

“Ten je ale splašený,” zakroutil mrož hlavou, “ještě se mu někde něco stane. Co kdybych si radši udělal kopii?”

Nechal v ploutvích roztát kousek ledu, nakapal vodu do losího otisku v bahně a počkal, až voda v té bahenní formě zmrzne. Led nevyplnil formu úplně po okraj, takže kopie byla o něco menší. A protože byla z nově zmrzlého, čistého ledu, zdála se být průsvitnější a jemnější. A vlastně možná hezčí. Mrož se rozhodl, že jí bude říkat samice. Oživil ji a poslal za losem. Kdyby se jim přece jen podařilo snít, budou aspoň moci snít spolu.

“Ona s ním sní a on sní s ní…” zanotoval si mrož, ale tentokrát to znělo smutně, protože tomu snění už prostě nevěřil. Jenže stejně neměl nic lepšího na práci, a tak sáhl pro další kousek ledu a zkusil vytvořit jiného tvora. Tentokrát se mu povedla treska. Dýchl jí do žaber a treska ožila. Neřekla nic. I její kopie mlčela jako ryba.

Tady to na nějakou velkou debatu taky nevypadá, řekl si mrož a hodil obě tresky do velkého jezera, které se mu vytvořilo kolem pupíku z rozpuštěného ledu a bylo slané od jeho potu. Mrož se rozhodl, že mu bude říkat moře. Tam si můžou tresky klidně mlčet, pomyslel si. O nějakém rybím  snění raději ani nepřemýšlel.

Při dalším pokusu se mu povedlo cosi lehkého a opeřeného. Dost divně to skřehotalo.

“Co jsem si to jen vymyslel?” ptal se mrož nahlas sám sebe, “nikdy se mi nepovede stvořit něco, s čím by si šlo popovídat, natož, aby to snilo! Nebo kolikrát ještě to budu muset zkusit? Stokrát? Tisíckrát?”

“Krát, krát,” odpověděla vrána.

To byl jistě pokrok, ale mrože to neuspokojilo.

Tohle má být vrchol mého snažení? Pták, který jen opakuje poslední slabiku a ani nemá vlastní názor? Mrož znechuceně mávl ploutví, vrána to po něm zopakovala, mávla křídly, díky čemuž se vznesla a odletěla pod nebeskou klenbu. Ta se nad mrožem mezitím vytvořila z páry, kterou vydechoval.

Mrož modeloval dál a dál. Už stvořil úplně všechna zvířata - rosomáka, ledního medvěda, vlka, vránu, velrybu, lososa, tresku i soba. Obrostl mezitím mechem a lišejníkem, travou a dokonce stromy a lesy, ale žádné zvíře s ním pořád nechtělo mluvit a žádné nechtělo snít. Zato všechna se sháněla po tom, co by mohla sníst.

Možná je to materiálem, pomyslel si. Led zkrátka nestačí. Ale z čeho by tu tak ještě mohl modelovat? Asi by to šlo z hlíny, ale tu nebylo kde vypálit a bez vypálení se hrozně drolila. Kdyby tak bylo trochu sádry, zasnil se mrož, i když vlastně nevěděl, co to sádra je. A vůbec nejlepší by byla modelína, říkal si. Sice ji také neznal, ale protože měl mimořádnou představivost, ylimääräinen mielikuvitus, představil si rovnou krabičku různobarevných modelínových špalíčků za výkladem papírnictví. Jenže v okolním vesmíru se jako naschvál žádné papírnictví nevyskytovalo, tedy rozhodně ne takové, ve kterém by měl mrož klubovou slevu.

Asi to budu muset vzdát, připustil si. Stejně se to nikdy nemohlo povést, byl to jen hloupý sen, to už je teď jasné. Podrbal se ploutví na bradě a najednou si všiml, že se mu viklá kel. Trochu jím zalomcoval, zapraskalo to a kel vypadl. A ještě se přitom zlomil na dva kusy. Mrož ten větší kus chvíli převracel v ploutvích.

“Hmm, zajímavý materiál,” bručel si pod vousy. Našel kousek ostrého kamínku a zkusil do klu rýt. Šlo to dobře. Po chvíli zkoušení se mu dařilo obstojně vyřezávat. Pustil se tedy do toho a udělal z kusu svého klu člověka. Muže. Dýchl mu do nozder a oživil ho.

“Téééda, to je ale tma!” řekl muž, když se rozhlédl. “A skvělá zima! Všude led a sníh, na co by se to tak dalo využít?”

Muž skočil na led, uklouzl a upadl.

“Bezva! Led klouže. To by se po něm dalo na něčem jezdit. Brusle, no jistě! Začínám se vážně těšit, až vynaleznu hokej! To bude… to bude…” člověk ještě neznal slovo paráda. A tak aspoň něco zamumlal, znělo to podivně, jakoby řekl:

“To bude Nagano!”

To je ono, pomyslel si mrož, tohle jsem přesně chtěl! Sice nevěděl, co to poslední mužovo slovo znamená, ale zdálo se, že ten člověk sní! Dokonce nahlas! Mrož byl nadšený. A ten hokej ho zajímal. Chtěl se o něm dozvědět víc.

Honem udělat kopii, rychle zálohovat, říkal si mrož, dokud to mám v paměti! Protože vytvořit v budoucnu znovu něco podobného by snad ani nebylo možné. Rychle obtiskl člověka do bahna, až byl celý špinavý a udělal si provizorní hliněný model. To proto, aby měl podle čeho vyřezávat, kdyby člověk taky někam utekl. Nebo spíš odklouzal.

“To je hlína! To se mi líbí!” smál se tomu muž. Špína mu zjevně nevadila. “Myslím, že na hřišti pro ten hokej budou mantinely, a taky čáry, červený a modrý, a ta modrá se nebude smět přejet dřív než puk. To by pak byl… říkejme tomu třeba ofsajd.”

Mrož se zalíbením naslouchal a napadlo ho, že když člověk tak pěkně sní a mluví, musí mu dát nějaké jméno, aby ho měl jak oslovovat. A tak ho pojmenoval ho Antti. A aby měl člověk jak říkat jemu, vybral mrož sám sobě jméno Nestori.

Z menší části klu mezitím vyřezal kopii člověka a stvořil ženu. Ještě ji pro kontrolu vtlačil do bahnité formy. Nebylo to úplně přesné, ale mrož byl se svým dílem spokojený. Vdechl ženě život a  pojmenoval ji Eija.

Žena vystoupila z bahna a byla krásná. Tedy, kdyby kdybychom chtěli být historicky přesní, museli bychom říci: Žena vystoupila z bahna, umyla se, učesala, nalíčila a byla krásná. Muž ji uviděl a okamžitě zapomněl na hokej.

“Téééda!” vydechl.

I mrožovi se zdálo, že kopie je o dost hezčí než muž. Napjatě čekal, až promluví. Jaký asi musí mít libozvučný hlas!

Jenže to se spletl. Eija se rozhlédla kolem, zamračila se, a pak štěkla trochu jako rosomák:

“Proč je tady taková tma? A zima je tu! A co je to za blbost, ten ofsajd?”

Co to je? vyděsil se mrož. Tohle nechci poslouchat! To už je lepší krákání vrány nebo bučení losa! Eija pokračovala v mluvení, ale Nestorimu to vůbec nepřipadalo jako příjemné povídání, spíš to připomínalo hloupé řeči, možná dokonce výčitky, a navíc to podle mrožova soudu postrádalo jakoukoliv logiku. Sice slyšel, co Eija říká, ale rozhodně ani náznakem netušil, co tím vlastně myslí.

Rozhodl se, že si radši bude povídat s Anttim. Chtěl se toho od něj tolik dozvědět! A znovu ho slyšet říkat ta kouzelná hokejová slova: ajsing, krosček, forčeking nebo přesilovka… Byla mu nějak záhadně povědomá. Krásně povědomá. Jako by byl doma. To byl přesně ten pocit, o němž snil, než začal s tvořením.  

Nestori zaklepal ploutví Anttimu na rameno, ale ten se ani neotočil a věnoval se jen Eije, která mu cosi šeptala, usmívala se a dělala na něj oči.

Mrož do něj proto radši pořádně šťouchl, až muž skoro upadl.

“Antti, můžeš na chvíli? No tááák, chlape!”

“Kdo to na tebe mluví?” zeptala se Eija.  

“No přece mrož.”

“Jakej mrož? Já žádnýho nevidim…”

“Toho nemůžeš vidět, když žijeme na jeho hřbetě.”

“Co? Ty máš ale hloupý představy…”

“Náhodou je to pravda! Žijeme na hřbetě obřího mrože Nestoriho, který vytvořil nás i všechna zvířata.”

“Fakt? I rosomáka? Proč by něco takovýho dělal?”

“Aby měl s kým snít, nebo co…”

“Cože? Aby měl co sníst?” opáčila žena roztržitě, “taky bych něco snědla…”

“Ale né… Prostě chtěl… možná chtěl v té prázdnotě stvořit něco hezkého.”

“Taky bych chtěla něco hezkého,” vyhrkla Eija, “takže rozhodně né rosomáka. Haló, mroži, slyšíš mě? Nemohl bys mi udělat nějaké stylové a elegantní zvíře? Jako módní doplněk, chápeš? Třeba… třeba polární lišku! Ale né obyčejnou, ta je moc divoká a nerozumí lidské řeči. Tahle by musela být přítulná a důvěřivá, aby nikam neutíkala a mohla mi pořád slušet!”

Nestori se nasupil. Co si Eija vůbec myslí? Že zvířata, která vytvořil, aby se pokusil naplnit svůj sen, jsou nějaký hloupý módní doplněk? Pravda, ne všechna se mu povedla podle představ, ale přesto je má rád! I rosomáka. Docela.

Už se chystal Eije pořádně vynadat, ale pak se zarazil. Napadlo ho totiž, že kdyby se Eija zabavila s liškou, mohli by mít s Anttim konečně chvilku na trochu toho snění o ušlechtilých věcech. Tentokrát by se mohli dostat k hákování, sekání a naražení na hrazení. Jaká krása!

A tak stočil oči dolů ke svému druhému klu. Už dlouho u něj měl nalomenou špičku. Klepl do ní ploutví, špička se odlomila, a on z ní Eije vyřezal krásnou a bezelstnou polární lišku. Dal jí jméno Kuu. Liška přiběhla k Eije a nechala se podrbat. Eija jí vzala k jezeru a dívala se do jeho hladiny, jak jí liška sluší. Zdálo, že je spokojená.

Teď! Teď konečně bude hokej, potěšil se v duchu mrož, ale Antti ne a ne o tom začít. Byl nějaký celý mrzutý a nesvůj.

“Ty, Nestori, když už spolu mluvíme,“ spustil nakonec a významně při tom ťukal na teploměr, “je tu hrozná zima. Mínus 273? To myslíš vážně? Sice hlásili ledovku a tvorbu sněhových jazyků, ale tohle? A tma je tu! Eije se tady… ehm… nám se tu vůbec nelíbí. Vem nás jinam, nebo s tím tady konečně něco dělej!”

Anttiho hlas najednou také připomínal rosomáčí štěkot. Mrož si povzdychl. On přestává snít! pomyslel si. Možná dokonce nikdy ani nesnil a mrožovi se to jen zdálo. A to povídání, to také není nějak ono. Antti sice mluví, ale najednou říká divné věci. Vznáší požadavky! Dokonce chce, aby se něco dělalo! A mrož už nechce nic dělat, přece jen je starý, protože se kdysi v mládí dost dlouho divil, pak si dlouho troufal jen snít, a nakonec všechno to modelování a zálohování, to by jednoho úplně zmohlo! Chce už jen odpočívat, s někým snít a povídat si, nejlíp o hokeji.

Možná jsem měl místo ženy stvořit Roberta Zárubu, co v televizi komentuje hokejový pořad Buly hokej živě, napadlo Nestoriho. To by se to poslouchalo! Každý rok, každé play-off, 16:45!

Mrož nevěděl, odkud ta myšlenka přišla, snad z budoucnosti, která je vlastně zároveň minulostí, protože ve vesmíru se přece všechno pořád dokola opakuje, a to je dobře, protože jen díky tomu může nároďák zase někdy přivézt medaili z mistrovství světa.

Jenže Robert Záruba tu nebyl, byl tu jen Antti, a mrož se rozhodl, že to s ním tedy ještě zkusí, i když už byl vlastně přesvědčený, že to stejně k ničemu nebude.

“Dobře, dám ti světlo a teplo,” řekl Anttimu, “ale slib mi, že si pak už konečně uděláš čas na ten hokej!”

Antti to slíbil, a tak si mrož vyviklal zbytek druhého klu, stvořil z něj soba a dal mu jméno Aurinko. Do jeho mohutného paroží vložil své vlastní srdce - obrovský žhavý kámen, který kdysi tvořil jádro hliněné planety. Pak poslal soba na nebeskou klenbu, aby po ní běhal tam a zpátky a dával všem na mrožím hřbetě světlo a teplo.

Protože všechnu důvěřivost a bezstarostnost, která se v klu nacházela, použil Nestori na lišku, byl sob Aurinko velice plachý. Ale to se hodilo. Když se chtěl na nebeské klenbě zastavit, stačilo nechat prásknout hrom, sob se vyplašil a běhal dál.

Na světě tedy bylo od těch dob světlo a teplo, ale na severu stejně pořád zamrzala jezera a klidně mohla začít hokejová sezóna. A mrož se snažil. Prohýbal záda a vytvářel na svém hřbetě jedno jezero za druhým, vždycky tam, kam Antti zrovna hnal svoje sobí stáda, a všechna akorát tak velká, aby se tam dobře hrál hokej. Udělal jich tolik, že se od těch dob těm končinám říká Země tisíce jezer. Ale antti nikdy na led nepřišel, nepostavil branky a nenakreslil čáry.

“Nemůžu, promiň,” vymlouval se mrožovi, “musím pořád pracovat, hnát soby na nové pastviny a  chodit na lišejník, abysme měli dost jídla. Eija strašně ráda jí a pořád chce něco novýho. Nejdřív chtěla mlíko, pak máslo, teď už musí mít i tvaroh a sýry. Naposledy si vymyslela lišejníkový knedlíky… Bojim se, co tady na severu budu dělat, až začne chtít i čokoládu! A navíc se nám narodily děti, a ty musím taky nakrmit.”

“To musíš,” přisvědčil mrož, “ale nezapomeň, že dětem můžeš dát ještě mnohem víc, než jsou jen hloupé knedlíky a čokoláda. Třeba tu skvělou hru s hokejkou a pukem…”

“Kdepak,” zavrtěl hlavou antti, “to byl jenom sen. A já už si ho vlastně ani pořádně nepamatuju.”

“Nějak rychle zapomínáš. Na to, co jsi dostal i co jsi slíbil.”

“Prosím tě!” štěkl Antti, “a co jsem jako dostal? Mizernou polární lišku, která je úplně k ničemu! Je hloupá, všemu hned uvěří! Mohla by běhat na nebi místo Aurinka, stejně se mi zdá, že je tu teď zase moc velký horko! A nám s Eijou jsi měl dát toho soba, ten by byl v našem stádě mnohem užitečnější!”

Mrož se zachmuřil. Všechno je marné, pomyslel si. Nakonec, od začátku jsem věděl, že to nebude k ničemu. Kašlu na společné snění, na povídání i na hokej. Stejnak je lepší fotbal.

Rozhodl se, že radši půjde spát a že už nechce mít žádné sny, protože k čemu jsou sny, které se stejně nikdy nesplní…

A tak mrož Nestori usnul předlouhým spánkem a jeho sny už byly jen vzpomínkami, nebo záblesky událostí, které se právě odehrávaly na jeho hřbetě. I tyhle záblesky pomalu ustávaly, ale než přestaly docela, měl jeden úplně podivný sen, ve kterém byl sobím teletem, zamrzlým uprostřed nedozírného moře. Nemohl se pohnout, byl sám, všude ticho, jen v ledu dunivě praskalo a znělo to jako slábnoucí tlukot srdce. Ohnul svůj sobí krk a marně zkoušel rozbít led parohy. Nakonec se mu jeden paroh zachytil do praskliny v ledu, a tak vší silou páčil, teď to zase praskalo v parohu, až se bál, že se mu ulomí.

Zatmělo se mu z toho před očima, a když zase obrázek naskočil, už nebyl sobem, ale malým chlapcem, ležel v posteli, právě se probudil a cítil, že něco není jak má být. Nejdřív nevěděl co, ale pak se jazykem dotkl uvolněného zubu. Začal jím viklat ze strany na stranu, a nakonec ho zkusil vytáhnout prsty, zase se ozval ten zvuk praskajícího ledu, zatrnulo mu až vzadu na krku a zub vypadl. Schoval ho do kapesníku a rozběhl se k zamrzlému moři, po kterém klouzal ledový vítr, když se najednou kdesi za ním ozval podivný hlas, připomínající rosomáčí štěkot:

“Co tu děláš? Pojď domů! Jsi cvok, kuikka, a máš úplně praštěný sny!”

Mrož sebou ve spánku nejprve škubl leknutím, a pak skoro přestal dýchat. Došlo mu, že tenhle kuikka, o kterém se mu zdá, je možná tím tvorem, se kterým by mohl snít.

***

Kapitola druhá

Zmizení slunce

Sob Aurinko osaměle klusal po nebeské klenbě se žhavým balvanem v paroží. Pod ním se od obzoru k obzoru táhla pustá tundra, kolem něj stejně pusté nebe, jen tu a tam nacucaný dešťový mrak. A najednou v té prázdnotě cosi zavonělo. Tak nějak houbově, slaně a krásně naplesnivěle! Aurinkovi se začaly sbíhat sliny.

Sklonil hlavu a natáhl krk dolů k hoře pod sebou. Ano tam, na tom kameni na vrcholku, odtud to voní! A musí to být dutohlávka sobí, jeho nejoblíbenější lišejník! Ani si nemohl vzpomenout, kdy ho měl naposledy. Dřív k němu vítr občas přinesl usušený kousek, který se uvolnil ze skal na horských hřebenech, ale to se dělo stále vzácněji.

Ani tady dutohlávka nerostla. Zato jí někdo položil celou hrst na vrcholový kámen. Aurinko zkusil ještě víc natáhnout krk, když koutkem oka zahlédl člověka, sedícího na vedlejším kameni. Strašlivě se lekl.

“Éééééé!” zabečel a prudce uskočil stranou, přímo do nacucaného dešťového mraku. Hlasitě to šplouchlo a sob, celý zmáčený ledovou vodou, vyrazil po nebeské klenbě pryč, nejrychleji jak dovedl. Klepal se přitom zimou a strachy. Dřív by uschnul skoro okamžitě, ale kámen v jeho paroží poslední dobou nechtěl pořádně hřát.     

Když nad horou s lišejníkem přebíhal podruhé a znovu ucítil tu krásnou vůni ušlechtilé modré plísně, napadlo ho, že to s tím leknutím minule možná trochu přehnal. Jistě by si býval stačil kousek lišejníku uždíbnout, aniž by se cokoliv mohlo stát.

Znovu se opatrně natáhl dolů, k té lákavě naservírované hostině. Člověk pořád seděl na vedlejším balvanu, ale zdálo se, že se na Aurinka nedívá. Sob si tedy rychle ukousl. Přitom ale ucítil, jak je člověk blízko, a strachy se mu úplně zježila srst vzadu na krku.  

“Éééééé!” vyjekl a uskočil stranou, přímo do těžkého sněhového mraku. Celý zachumelený se rozběhl po nebeské klenbě co nejrychleji pryč. Sníh ho přitom studil za krkem a sob se třásl zimou a strachy.      

Při dalším přebíhání nad horou znovu nasál vůni dutohlávky a najednou mu přišlo, že toho strachu bylo minule přece jen příliš. Mohl si ukousnout víc! Vždyť se ten člověk vůbec nehýbal! Možná, že dokonce spal. Co by se tak asi mohlo stát?

A tak Aurinko znovu sklonil krk k vrcholku hory. Člověk seděl na vedlejším kameni a vlídně se usmíval.

Sob si dodal odvahy, natáhl se a hned dvakrát za sebou si uždíbl lišejníku. Člověk ale najednou pomalu zvedl ruku a pohladil ho špičkami prstů po krku.

“Éééééé!” zaječel Aurinko, uskočil a naboural do tvrdého mraku plného krup. Celý pomlácený se rozběhl po nebeské klenbě pryč a klepal se bolestí a zděšením.

Možná, že jsem do toho dal až příliš negativních emocí, negatiivisia tunteita, pomyslel si, když mu splaskly všechny boule a on se na své pravidelné nebeské pouti znovu ocitl nad lišejníkovou horou. Člověk se mě jen lehce dotkl, vždyť se vlastně nic nestalo. U sta hromů, že to ale krásně voní!

Hlavně tentokrát nikam neuskakovat, jinak zase přijdu k úrazu, nakazoval si, když natahoval krk dolů k lišejníkové hostině. Člověk zase seděl na svém místě, ale Aurinko přesto snědl všechen nachystaný lišejník a nechal se přitom několikrát pohladit. Nikam neuskočil. Nechtěl už znovu mrznout ani se potlouct. Vždyť to hlazení bylo nakonec docela příjemné. A dutohlávka znamenitá. Tohle by mohl jíst v jednom kuse!

“Jen si dej, Aurinko,” ozval se Antti na vedlejším kameni. “Tohle na nebi asi neroste, co?”

*

“Ještě doběhnu aspoň k těm žulovým skalkám na obzoru,” přemlouvala se polární liška Kuu. Doufala, že tam snad konečně najde víc lišejníků. Zatím to bylo slabé. Kde dřív byly kameny pokryté celými lišejníkovými koberci, našla teď porost, který by sotva vystačil na rohožku před dveře. Snad to nějak souviselo se slábnoucím sluncem.

Unavené tlapky dál kmitaly v pravidelném rytmu zežloutlou travou. Občas Kuu minula břízu nebo a severskou vrbu. Kdyby to byly semafory, musela by zůstat stát. Zelená barva se na nich totiž nevyskytovala. Zato spousta oranžové, červené, ba dokonce hnědé. Vypadalo to hezky, ale nedalo se to jíst. Tedy ne, že by se liška chystala přejít na rostlinnou stravu. Šlo o to, že se neměli kde napást sobi.

Nejspíš právě proto byla Eija už dlouho mrzutá. Tak mrzutá, že se úplně přestala o Kuu starat. Celé týdny na ní nezavolala, aby se spolu šly projít a podívat se na sebe do jezera, přemístila její pelíšek ven, a několikrát se stalo, že jí ani nedala najíst. Jakoby úplně zapomněla, že lišku má. Kuu z toho bylo smutno, ale nechtěla být Eije na obtíž. A tak když jednou zase našla svou misku prázdnou, radši odešla do tundry.

Kdyby se tak někde objevily zelené pastviny, kam by mohla Eija vyhnat sobí stáda! Pak by se přestala trápit starostmi a třeba by si na svou kamarádku lišku zase vzpomněla.

Jenže když znavená Kuu konečně doběhla ke skalkám, našla na nich zase jen lišejníkové rohožky. A za nimi pokračovala nekonečná žloutnoucí pláň.  

“Hej, Kuu, slyšíš mě?”

I když liška nevěděla, kdo na ní uprostřed pustiny promluvil, zatetelila se štěstím, že jí někdo po dlouhé době oslovil jménem.

“Tady nahoře, má milá!”

Kuu zvedla hlavu a uviděla na obloze soba s obrovským žhavým kamenem v paroží.

“Aurinko, to jsi ty? Tak ráda tě vidím! Povídej, jak je na nebi?”

“Báječně, liško, báječně. Kdybys jen zblízka viděla tu blankytnou modř všude kolem! Úplná lázeň pro oči. Nebo vzduch jak je tu svěží a voňavej! Ale hlavně, svět máš odsud shora jako na dlani! Teda v mym případě jako na kopýtku…”

“To musí být krása, Aurinko!”

“No, kdybys to chtěla sama zažít, myslim, že bys mě mohla na chvilku na nebi vystřídat. Co ty na to? Chceš to zkusit?”

“Já nevím,” znejistěla liška Kuu, “uměla bych to vůbec? Běhat po nebeské klenbě?”

“To víš, že uměla. Nic na tom neni. A navíc, jsme přece oba z jednoho mrožího klu!”

“A nebude z toho malér?”

“Vůbec ne. Můžeš mi věřit.”

“No, když myslíš… A říkáš, že z nebe uvidím všechno?”

“Jako na dlani. Tedy v tvém případě jako na tlapce.”

“I to, kde jsou ještě zelené pastviny?”

“I zelený pastviny uvidíš.”

“Tak dobře, zkusím to.”

“Skvěle, má milá Kuu! Poběž za mnou!”

A tak se liška Kuu nechala sobem Aurinkem vést k mořskému pobřeží a odtud za ním plavala na konec moře, kde se hladina nejvíc přibližuje nebi, a kde z vody vystupuje až k samotné nebeské klenbě hora Paaraamrakki. Pak už jen vyšplhala na její vrchol, a z něj přeskočila k Aurinkovi na nebe.

“Nejlepší bude,” řekl Aurinko, “když se budeš po nebeský klenbě kutálet stočená do klubíčka. Všichni jsou zvyklí, že na obloze svítí něco kulatýho. Jako tenhle šutrák.”

Sob zatřásl hlavou, shodil žhavý balvan ze svých parohů na vrcholek hory, a pak sám seskočil dolů.

“Přece jen by bylo divný, kdyby po nebi najednou běhala liška. Já se zatim půjdu trochu napást lišejníku. Až překutálíš nebeskou klenbu tam a zpátky, zas se vyměníme.”

“Dobře, můj milý sobe, ale ještě mi poraď, jak po nebi trefím zpátky přes moře? Jak znovu najdu horu Paaraamrakki?”

“Házej cestou dolů z nebe svojí stříbrnou srst. Ta udělá na vodě stopu, která tě na zpáteční cestě povede! Až slezeš z nebeský klenby dolu, zas si srst sesbíráš. Taky to tak dělám, pro jistotu! Tak hodně štěstí, má milá!”

Aurinko už na nic nečekal a nedočkavě se rozběhl dolů k moři, div si na tom prudkém srázu nohy nezlámal. Liška Kuu se stočila do klubíčka a vykutálela se na ztmavlou oblohu.

*

Sob Aurinko doklopýtal noční tundrou k žulovým skalkám a začal z nich okusovat prořídlý dutohlávkový porost. Připadal mu nějaký vyschlý, bez šťávy, bez té správné plesnivé chuti. Vlastně chutnal jako rohožka. Jenže sob byl vyhládlý, a tak se sklonil a ukousl si další sousto. Do husté bílé hřívy na spodní straně krku se mu přitom zachytilo několik uschlých travních stébel.

“Hej, Aurinko, slyšíš mě?”

I když sob hned přesně věděl, kdo na něj uprostřed noční pustiny promluvil, otočil několikrát hlavou ze strany na stranu, jakoby se rozhlížel.

“Tady nahoře, můj milý!”

Aurinko neochotně zvedl oči a uviděl na tmavé obloze do klubíčka stočenou polární lišku.

“Kuu, jsi to ty? Povídej, jak je na nebi?”

“Zle, můj milý sobe, zle. Když jsem tu já, tak tu vůbec není ta nebeská modř, taivaallinen sininen, o které si mluvil. Nebe má teď úplně jinou barvu. Černou jako uhel. Ale co je horší, naházela jsem do moře svou stříbrnou srst, jak jsi mi radil. Zářila tak, že to muselo být vidět snad v celém širém vesmíru! Ale když jsem pak na zpáteční cestě doputovala po nebeské klenbě nad pevninou zase k pobřeží, srst už v moři nebyla.”

Aurinko naprázdno přežvýkl a polkl.

“Jak tam mohla nebýt?”

“Nevím. Zkrátka byla pryč do posledního chloupku. Prosím tě, ukaž mi cestu zpátky, abychom se zase mohli vyměnit!”

Sob se zamračil.

“Ani nevíš, liško, jak rád bych ti pomohl a sám se zase vrátil na nebeskou klenbu. Jenže já odsud ze země k hoře Paaramraaki netrefím. Myslel jsem, že mě tam dovedeš ty!”

“Zkus si vzpomenout, kudy zpátky, můj milý sobe, prosím, zkus si vzpomenout!” volala do klubíčka stočená polární liška Kuu a pomalu se po nebeské klenbě kutálela pryč.

Jenže sob si na cestu k hoře Paaraamrakki nevzpomněl. Marně ho Kuu prosila pokaždé, když se na své cestě po nebeské klenbě kutálela nad ním, ať se snaží. Čas běžel, Aurinko se stal tatínkem sobího telátka Palkkiho a pořád zůstával na zemi a liška na nebi. Nakonec Kuu navrhla, aby se Aurinko šel podívat na pobřeží, tam by si snad mohl vybavit, odkud se k Paaraamraki plave. Sob neochotně souhlasil.

Od moře silně foukalo a blížily se černé mraky. Aurinko se na pobřežních útesech sotva stačil rozhlédnout, když se dole pod ním roztříštila s hlasitým šplouchnutím mohutná vlna.

“Ééééé!” zabečel, uskočil stranou a zapadl do větví jedné ze zakrslých borovic, které rostly podél stezky k útesům. Zapraskalo to, pak znovu, jak se Aurinko namáhavě drápal zpátky na nohy, a vzápětí už celý popíchaný vyrazil co nejrychleji po úzké stezce pryč od pobřeží.

“Vždyť je to jen voda, můj milý sobe!” volala za ním Kuu.

“Promiň, má milá, ale odjakživa se bojím hlasitejch zvuků,” křikl Aurinko, ale přece jen se zastavil. “Podivej, myslím, že nemá cenu, abych na pobřeží zkoušel něco hledat. Vlny mě děsí, nemůžu se tam vůbec soustředit.”

Ohlédl se a pro jistotu ještě nasál vzduch do nozder. I v šeru bylo vidět, jak mu najednou zasvítily oči.

Ta úžasná vůně! Plíseň mísící se s hnilobou! No jistě, tady na tom zetlelém kmeni, co leží přímo přes cestu! Lišejníček jedna báseň!

“Nezlob se, má milá, ale musim si trochu zobnout, abych se uklidnil,” řekl Aurinko a začal do sebe ládovat celé trsy lišejníku najednou.

Nebe se mezitím úplně zatáhlo, nedaleko od nich sjel do moře blesk a vzápětí zaburácel hrom. Aurinko si toho ani nevšiml, s chutí uhryzl další sousto a usilovně přežvykoval. Liška Kuu ho pozorovala dírou v mracích.

“Sobe?”

“Hmm?”

Aurinko žvýkal dál, ani nezvedl hlavu.

“Zahřmělo,” konstatovala Kuu.

“Jo, jo,” přisvědčil sob a polkl. Pak se zarazil a vyhrkl: “Teda vlastně ééééé!”

Přikrčil se, aby splašeně odskočil do strany, ale hned si uvědomil, že po obou stranách stezky jsou pořád ty samé pichlavé borovice. A tak jen opatrně nakročil předníma nohama mezi větve a trochu se přikrčil, aby působil dostatečně zapadlým dojmem. Potom zvedl oči k obloze a pro jistotu dodal:

“e.”

“Sobe, že ty už se nebojíš?” řekla Kuu a sama sebe tím překvapila.

“No dovol, liško?” ohradil se Aurinko. “To víš, že se bojím, a moc! Jsem prostě zbabělec a vyprošuju si, aby to někdo zpochybňoval!”

“Tak promiň,” řekla Kuu.

“To si eště rozmyslim! Ale teď už musim běžet. Dej mi vědět, až najdeš cestu k hoře Paaraamrakki!”

Jak jsem mu mohla něco tak ošklivého říct? divila se liška, když osaměla. Přece není možné, aby sob jen… jen… Je vůbec slovo, které by označovalo to, co sob přece vůbec nemohl dělat?

Předstírat, teeskentelemään! vzpomněla si Kuu. To je to slovo! Přece není možné, aby sob předstíral!

Ale když je na to slovo, musí přece být možné, aby to někdo dělal! A to slovo tu je. Liška Kuu už ho přece slyšela. Ovšem jestli sob předstírá, že nezná cestu k hoře Paaraamrakki, tak jí ve skutečnosti zná! A v takovém případě tam taky musí Kuu dovést, protože sama ji najít nedokáže. Hora je sice vysoká, ale v širém moři se ztratí jako nic. Rozhodla se, že bude Aurinka tajně pozorovat, aby před ní nemohl nic předstírat.

Když se po nebeské klenbě kutálela nad táborovým ohništěm Anttiho a Eijy, nachytala si na tlapky saze z kouře a začala se jimi mazat. A jak se mazala, postupně na nebi ubývala. Z klubíčka, do nějž byla stočená, byla zanedlouho vidět jen půlka, pak čtvrtka, ta se zmenšila na malý srpeček a nakonec liška zmizela z nebe úplně.

Sob Aurinko si vůbec nevšiml, že se mu začerněná liška Kuu koulí přímo nad hlavou. Stáli s Palkkim u žulových skalek a svačili.

“Tati,” řekl Palkki, “když jsme byli dneska na pobřeží pod útesy lízat sůl, losi se mi smáli, že prej mám hřívu dole pod krkem. Že má správně bejt nad krkem.”

“Losi se tak maj co smát!” odfrkl Aurinko, “tomu chmýří, co maj vzadu na krku, se ani nedá říkat hříva!”

“Ale maj to chmýří nahoře,” trval na svém Palkki, “proč my máme hřívu dole?”

Aurinko se rozhlédl, aby se ujistil, že je někdo neposlouchá. Dokonce i na nebe se podíval, jestli přes mraky neprosvítá liška Kuu. Nic na černém nebi neviděl, a tak začal vysvětlovat:

“Víš, synku, kdysi jsem běhal po nebi s rozžhaveným balvanem v paroží. Tenkrát mi to nepřišlo špatný, ale pak za mnou přišel člověk, dal mi lišejník a vysvětlil mi, že to neni spravedlivý, abych se pořád plahočil po nebeský klenbě a nemohl se nikdy zastavit, oddechnout si, pořád jen běžet, přes soboty, neděle i svátky, bez příplatků a placenejch přesčasů… Taky se mě zeptal, jestli jsem někdy přemejšlel, co budu dělat, až jednou s tím běháním skončím. Nebudu prej nic umět a budu vyřízenej. A že polární liška Kuu, která byla stvořená ze stejnýho mrožího klu, rozumíš, ze stejnýho klu, se tu jen válí a nic nedělá. A že by vlastně bylo spravedlivý, aby chvíli běhala taky ona. No to přece chápeš, že to bylo jedině spravedlivý, ne? Znáš to slovo?”

“Znám tati,” přikývl Palkki, “Spravedlivý, vanshurskas.”

“Tak vidíš! Vůbec na mě byl člověk moc hodnej. Taky mi vysvětlil, že hrom je jen elektrickej výboj a rachot vln jen neškodný chvění vzduchu, takže se toho vůbec nemusim bát. A že na zemi můžu žít v jeho stádě, kde mě bude chránit před vlkama a medvědama. To se mi líbilo, a tak jsem podle jeho rady přesvědčil lišku, abysme se na nebi na chvilku vystřídali. Liška je to nejdůvěřivější zvíře, co znám. Uvěří všemu, co se jí nakuká. Neslyšel jsi něco? Jako by tu někdo zavrčel?”

Kuu se na nebi rychle kousla do tlapky, aby už nevydala ani hlásku, i když se klepala vzteky. Sob Aurinko mezitím pokračoval:

“Liška naházela do vody svoji stříbrnou srst, ale když se odkutálela pryč, pomazal jsem si hruď a spodní stranu krku medem, plaval jsem do moře a tu její srst na sebe nalepil do posledního chloupku! Jenže ona pak už nešla sundat. A když ses pak narodil ty, tak se ukázalo, že tu bílou hřívu na spodní straně krku máš po mně.”

“Aha,” řekl Palkki. “A není ti tý lišky trochu líto?”

“Líto? Co je to líto?” zeptal se Aurinko.

“No líto, antaaksi,” vysvětloval Palkki, “jako když si ukousneš moc velkej kus lišejníku, a on ti uvízne v krku.”

“Běhal jsem po nebi dost dlouho, tak ať teď zase běhá liška.”

“A nemohli byste se třeba střídat?”

“To nemyslíš vážně? Jak by to asi na zemi vypadalo? Chvíli tma, chvíli světlo… Vždyť by se z toho museli všichni zbláznit! A taky by musela být s liškou rozumná řeč. A to poslední dobou není. Víš, co se opovážila mi tuhle říct? Že už nejsem plachej! No chápeš to?”

“Ale vždyť už vážně nejsi plachej, tati.”

“Nebuď drzej! Podivej, kdybych lišce ukázal cestu k hoře Paaraamrakki a pustil jí z nebeský klenby dolu, už by se tam nevrátila. A já bych musel zpátky, protože aspoň nějaký světlo a teplo tady potřebujeme. Takže bys z tatínka už napořád viděl jen mizernej svítící kámen, kterej by támhle někde v nebi tahal v paroží. To bys chtěl?”

Palkki rychle zavrtěl hlavou. V krku ho při té představě tlačilo tak, jakoby spolkl samotné slunce.

Liška Kuu už slyšela dost, a tak vyplázla jazyk a začala se čistit. Jak saze z jejího kožichu mizely, Kuu na nebi přibývalo a zanedlouho byla liška v úplňku. Mezitím přemýšlela. Sob zná cestu zpátky k hoře Paaraamrakki. Takže vážně předstíral, teeskentelemään. A ona opravdu doteď věřila všemu, co jí kdo nakukal. Ale s tím je konec. Od teď už nebude věřit nikomu a bude spoléhat jen sama na sebe. A sama se taky musí dokázat vrátit na zem. Než se překutálela přes nebeskou klenbu, měla Kuu vymyšlený plán.

*

Stříbrné nitky srsti polární lišky Kuu se mihotavě pohupovaly na mořské hladině a byly tak zářivé, že je muselo být vidět i z vesmíru. A taky je muselo být vidět z místa na pobřeží, kam Palkki přišel lízat sůl. Když si sobík toho svítícího pruhu všiml, přestal leknutím dýchat.

Táta nesebral všechnu srst, napadlo ho okamžitě. Polární liška Kuu teď trefí zpátky na horu Paaraamrakki, sleze z oblohy, táta se tam bude muset vrátit, a já už z něj uvidím jen šutr!

Nedalo se nic dělat, Palkki si namazal hřívu na spodní straně krku medem, vkročil do oceánu a plaval tím svítícím pruhem, dokud nesebral i poslední stříbrný chloupek. Jenže když se otočil, aby se vydal na zpáteční cestu, nevěděl kudy. Břeh už nebyl vidět, stříbrná srst, která ho přivedla sem, byla nalepená na jeho hrudi, a on zůstal ztracený uprostřed moře. Liška Kuu, zakutálená na nebi nad žulovými skalkami, si spokojeně zamnula tlapky.

“Hej, Aurinko, slyšíš mě?” zavolala dolů.

Sob hned přesně věděl, kdo na něj uprostřed noční pustiny promluvil, a tak zvedl oči k obloze:

“Kuu, jsi to ty? Povídej, už víš, jak se dostat zpátky na horu Paaraamrakki?”

“Vím, můj milý sobe, vím!”

“Tak to je… ehm, dobrá zpráva,” usmál se nervózně sob a musel se hodně držet, aby leknutím neuskočil do trnitého roští pod skalkami. “A jak jsi to zjistila?”

“Kdybych ti mohla vypovědět, jak krásně odsud byl vidět další pruh z mé stříbrné srsti, který jsem naházela do vody! Vedl od pobřeží někam doprostřed moře… Ale představ si, srst už tam není.”

“Neni?” opáčil sob, “jak by tam mohla tak najednou nebejt?”

“A to bys neuhodl, kdo ji všechnu sebral!”

Aurinko naprázdno přežvýkl a polkl

“Kdo, má milá liško?”

“Palkki!”  

“Ééééé!” vyjekl sob a už to uskočení neudržel. Když se celý poškrábaný vysoukal z roští, zoufale zavolal k nebi:

“Kde je? Kde je Palkki teď?”

“Ani nevíš, sobe, jak ráda bych ti pomohla ho najít, jenže já si už nepamatuju, kam to vlastně odplaval…”

“Vzpomeň si má milá liško, prosím tě, zkus si vzpomenout!”

“Podívej, myslím, že nemá cenu, abych to tady na nebeské klenbě zkoušela. Jsem unavená z toho věčného kutálení, a tak se nemůžu soustředit. Ale myslím, že když se vrátíš a vystřídáš mě, tak mi to osvěží paměť.”

Aurinko se rozběhl k pobřeží, ponořil se do vln a ze všech sil plaval přes moře k hoře Paaraamraki. Liška Kuu se spokojeně kutálela po nebeské klenbě za ním.

***

Kapitola třetí

Probuzení mrože

Polární liška Kuu doběhla k žulovým skalkám a začala ze všech sil hrabat sníh. Doufala, že až se prohrabe na kámen, najde na něm aspoň kousek zmrzlého lišejníku. Při té představě jí hlasitě zakručelo v břiše. Tedy ne, že by se liška chystala přejít na rostlinnou stravu. Šlo o to, že by ráda přešla alespoň na nějakou stravu.

Nikdo pořádně nevěděl, proč je taková zima a šero. Vlastně všichni už dokonce zapomněli i na to, že žijí na mrožím hřbetě. Zapomněli, jak vznikli, zapomněli na polární lišku, už nevěděli, že slunce je kámen v paroží kouzelného soba. Všichni měli moc práce s tím, aby našli aspoň něco k snědku nebo trochu dřeva na zátop.

“Hej, Kuu, slyšíš mě?”

Liška zvedla oči a uviděla na nebi soba Aurinka s obrovským vyhasínajícím balvanem v paroží.

“Copak se děje, můj milý?”

“Palkki,” vyhrkl Aurinko s vyděšeným výrazem, “Palkki uvízl v zamrzlym moři!”

“Co to na mě zase zkoušíš, sobe?” nakrčila Kuu nespokojeně čumák.

“Nic! Je to fakt pravda, musíš mi pomoct!”

“I kdyby to dejme tomu byla pravda, jak bych ti mohla pomoct? Jsem jen malá liška, nedokázala bych vytáhnout Palkkiho z ledu…”

“Já vim, já vim,” přikývl sob, “a proto musíš zpátky na nebeskou klenbu!”

Liška se rozesmála.

“Ale no tak, můj milý! Na tohle ti už přece neskočim! Ne dvakrát po sobě!”

“Já nekecám!” dušoval se Aurinko, ”Palkki je v nebezpečí!”

“To ti neni hloupé do toho tahat chudáka tele?” ušklíbla se liška. “Kde je Palkki? Kam jsi ho schoval, co?”

Sob Aurinko netrpělivě potřásl hlavou.

“Poslouchej, Kuu, když jsi mě vystřídala na nebeský klenbě, udělala se tma, já byl unavenej, najednou se mi zavřely víčka a… uviděl jsem před očima takový divný obrázky. Byly pohyblivý, jako živý. Začal jsem jim říkat sny, unelmat.”

“No a?”

“Copak sis při kutálení po nebi ani na chvíli nezdřímla? Copak jsi taky neměla ty obrázky? O tom, jak mrož letí vesmírem, tisíc let sám a sám? A pořád se něčemu diví?”

“To jo,” připustila překvapeně liška, “a taky jak hledá papírnictví. Co to sakra je, papírnictví? A papír? A vůbec, jak můžeš vědět, jaké jsem měla obrázky?”

“Jednoduše,” opáčil Aurinko, ”oběma se nám zdá to samý, co mroži Nestorimu, protože jsme oba z jeho klu. Jsou to zbytky Nestoriho snů, který pomalu vyhasínaj. A s nima vyhasíná i jeho srdce v mym v paroží. Už chápeš?”

“Ne…” zavrtěla liška hlavou.

“Copak se ti nezdálo taky o klukovi, jak stojí na pobřeží a vyhlíží, jesi se vykutálíš na nebe a naházíš na zamrzlé moře svou stříbrnou srst, jak o tom předtím snil?”

“O klukovi na pobřeží se mi zdálo…”

“Tak vidíš!” zaradoval se Aurinko, “vrať se na nebe, naházej dolu srst, ten kluk, Laakko, zachrání Palkkiho, mrož uvidí, že je tu někdo, s kym může snít, jeho srdce zase začne žhnout, moře rozmrzne a bude to! Jednoduchý, ne?”

“Úžasně!” přikývla liška. “Až na to, že já se na nebeskou klenbu už nikdy nevrátim. Kdo ví, co ten kluk na pobřeží ve skutečnosti dělá. Asi okusuje lišejník, jako teď všichni.”

“Taky bych okusoval,” vzdychl Aurinko, “ale Laakko tam čeká na tebe, Kuu. Jdi se sama přesvědčit! Když ne kvůli mně, tak kvůli Palkkimu. On neni jako já, on je hodnej! Víš, co mi navrhnul, ještě když jsem byl dole a ty na nebi? Abych se s tebou na nebeský klenbě střídal, protože je mu tě líto, antaaksi!”

“To je sice moc hezké, milý sobe, ale já si nějak nevšimla, že bys měl snahu začít se na nebi se mnou střídat. A kdybych tě teď vystřídala já, tak už by ses zpátky nevrátil.”

“Musel bych se vrátit! Až mroží srdce začne žhnout, musim s jeho pomocí osvítit celej svět, aby bylo teplo, rost lišejník a další kytky a bylo co jíst. Od tebe jde světla málo a teplo skoro žádný…”

“Tak vidíš,” přikývla spokojeně Kuu, “a proto zůstanu radši tady dole!”

*

Polární liška Kuu se choulila do klubíčka, skrytá za osamoceným keřem polárního vřesu. Jednak jí byla zima, ale hlavně chtěla zůstat nepozorována. A v klubíčku ten vřesový keřík nikde nepřečnívala. Po stezce od útesů se k ní mezi zakrslými borovicemi blížily dvě děti.

Původně Kuu sice uvažovala, že by se schovala právě do těch borovic, ale nedávno se přesvědčila, jak moc jsou pichlavé, byť to nebylo na vlastní, ale na sobí kůži.

“No dobře…” slyšela liška chlapce, “tak jsou to hlouposti, no.”

“Tak vidíš. A teď mazej domu!”

Zrovna když míjeli vřesový keř, dívka šťouchla chlapce do zad. Ten sklonil hlavu a podíval se uslzenýma očima přímo na lišku. Jakoby ty oči znala! Kolikrát už takové viděla, když byly s Eijou u jezera, dívaly se na vlastní odraz na hladině a těšily se, jak jim to spolu sluší. Kolikrát tam viděla svoje vlastní oči, bezelstné a důvěřivé, oči, ve kterých ještě bylo možné zahlédnout sny.

“Hele, polární liška!” zvolal chlapec polohlasem, “přímo tady, za keřem!”  

“No jasně,” zavrtěla hlavou dívka, “kuikka!”

“Ale vážně, támhle, podívej!”

Dívka se naštěstí nepodívala a místo toho oběma rukama tlačila chlapce před sebou dál po stezce. Liška ještě zaslechla jejich slábnoucí hlasy:

“Jdi, nezastavuj se! Kde by se tady vzala polární liška? Ty žijou dál na severu. Sem se zatoulaj jenom výjimečně.”

“No právě, co když to byla Kuu, co když se přišla podívat, jestli tu čekám, aby mohla naházet do moře nitky své stříbrné srsti a ukázat mi, kde zamrzl Palkki?”

“Nech už těch nesmyslů! Po obloze se v noci nekutálí žádná liška a rozhodně dolů nehází žádný chlupy!”

Lišce se leknutím stáhl žaludek tak, že na chvíli úplně zapomněla, jaký má hlad.

Tak je to přece jen pravda! Palkki vážně uvízl v moři, pomyslela si. Co když umrzne? Bude to moje vina! To jsem nechtěla, tohle ne! Musím sebou hodit a zkusit ho zachránit. A jestli se mi to podaří, přísahám, že se budu s Aurinkem na nebeské klenbě střídat, přesně tak, jak si to Palkki přál! A budu už napořád házet do vody svou stříbrnou srst, aby už nikdo nikdy nezapomněl snít!

Kuu seběhla k pobřeží a spěchala přes zamrzlé moře za sobem, který se po nebi právě vracel k hoře Paaraamrakki.

***

Laakko seděl na mořském břehu u skomírajícího ohýnku a poslouchal slábnoucí praskot žhnoucích oharků. Připomínalo to slabounký puls vyhasínajícího mrožího srdce. Ten rytmus byl pořád slabší a pomalejší, až nakonec utichl docela. Chlapec se zvedl, došel k zamrzlé mořské hladině a zkusil na ni opatrně stoupnout. Slabounce to křuplo, docela podobně, jako předtím praskaly oharky nebo jako když si vytahoval z dásně mléčný zub. Zpod Laakkovy boty se do všech stran rozběhly tenké praskliny, ale neprobořil se. Ovšem jakoby snad jedna z těch prasklin přeběhla celé moře a odtud až na nebe, mraky se bezhlučně rozestoupily a Laakko uviděl, jak se po nebeské klenbě kutálí do klubíčka stočená polární liška a hází na led pod sebou nitky stříbrné srsti.

“Tak přece!” zašeptal.

Když jiskřivý pruh dosáhl k jeho nohám, rozběhl se co nejrychleji po zamrzlé mořské pláni. Stříbrná liščí srst mu divoce vířila za patami, led praskal pod nohama, tu a tam se propadl po kotník nebo po koleno do mrazivé vody, průzračný vzduch ho řezal v plicích, ale on nezpomaloval a běžel pořád dál. Konečně před sebou zahlédl z vody trčet sobí parohy.

“Palkki, vydrž, už jsem u tebe!”

Z posledních sil doběhl k sobíkovi, rozbil podrážkou led kolem jeho krku a pomohl mu z vody. Palkki se třásl zimou a nebyl schopný se postavit. Vyčerpaný Laakko mu dal kousek lišejníku od žulových skalek, který pro něj schovával v kapse, a pak se zhroutil vedle něj. Pořád se zoufale snažil popadnout dech a přemýšlel, jak se zvládnou dostat zpátky na břeh, když náhle ledová krusta moře pukla a s ohlušujícícm rachotem se rozpadla na drobné kry.

To se určitě mrož probudil a protahuje si hřbet, došlo Laakkovi těsně předtím, než i s Palkkim spadli do vody. Chtěl se zachytit sobí srsti, ale to už jimi zacloumaly vlny a odhodily je každého jiným směrem. Laakko se snažil alespoň hledat očima Palkkiho parohy, které občas vykoukly nad hřebeny vln, ale po chvíli se mu i ony ztratily a chlapec osaměl. Vlny ho spolu s kusy ledu hnaly zpátky k pobřeží a nakonec ho zcela vyčerpaného a napůl v bezvědomí vyhodily na kamenitou pláž.

***

Epilog

Probuzení srdce

Laakkovi někdo zatřásl hlavou a přesypal v ní zbytky snů. Zachrastilo to. Pak znovu. A zase, ještě silněji a hlasitěji. Sny se rozplynuly.

Otevřel oči. Z nebe visely těžké tmavomodré mraky, ale už bylo světlo. Z popela v ohništi sotva skoro neznatelně kouřilo, na moři tlumeně praskal led a každé to prasknutí znělo jako úder probouzejícího se srdce. A do toho další zachrastění přímo u jeho uší. Došlo mu, že skřípou kamínky pod něčíma nohama, a vzápětí uviděl přímo nad sebou dvě tváře. Byly si podobné, jedna patřila ženě a druhá dívce.  

“Zdá se, že neumrz, mami,” řekla Rauha a opovržlivě se ušklíbla.

“Jsi v pořádku? zeptala se Eija, “nepotřebuješ dýchnout?”

Laakko zavrtěl hlavou, posadil se a dostal záchvat kašle.

Eija přes něj přehodila deku, kterou přinesla srolovanou v podpaží a trpělivě ji držela na jeho ramenou, dokud se nepřestala otřásat. Pak mu podala inhalátor.

“Nechal sis ho doma,” řekla téměř omluvně.

Laakko potlačil další nutkání ke kašli a odstrčil jí ruku. Eija vzdychla a schovala krabičku zpátky do kabelky. Vůbec nevypadala, že jde z noční. Žádné kruhy pod očima, pleť jakoby jí před prodloužením dne vyžehlila rolba. Jen kolem hnědých očí se přece jen dalo najít pár mělkých a tenkých rýh, takových, jaké zůstávají na ledě po tréninku žáčků.

“Tak pojď, půjdeme domů,” usmála se nepatrně, “musíš do tepla. A taky se pořádně najíst.”

Její hlas byl zase tak mírný, měkký a plný něhy! To dělá schválně, pomyslel si Laakko. Jakoby ho tím hlasem hladila. Jakoby jím klouzala po ostnech jeho vzteku, ohlazovala je a obrušovala.

Rychle se kousl do rtu, až to zabolelo. Ne, ten hlas se mu nesmí líbit, nesmí ho uklidňovat, to je špatně! Je to nějaký trik, ona jen předstírá, teeskentelemään, že je milá, zaříkává ho tím hlasem, tím podivným jazykem, který se mu líbí a zároveň ho nesnáší, aby ho dostala, aby zapomněl na sny a dělal to, co se jí hodí.

Od začátku rád poslouchal její hlas. A vůbec mu nevadilo, že mluví finsky a on nerozumí ani slovo. To spolu ještě nebydleli, jen se občas vídali na hřišti nebo na výletě. Tehdy to ještě byla teta Eija a ta dřívejší Rauha, kterou měl rád.

Ale i později se častokrát přistihl, že tajně poslouchá na schodech nad halou Ejiny rozhovory s Rauhou nebo někdy s tátou, že dokonce čeká do noci, až se vrátí z odpolední služby na lince důvěry, luottamuslinja, a on uslyší její hlas.

Později začal i trochu rozumět, ale s Rauhou vždycky mluvila moc rychle a používala dlouhá, neobvyklá nebo složitá slova. A tak si je začal tajně hledat ve slovníku, protože chtěl vědět, co Eija říká.

“Nikam nejdu,” řekl rozhodně a shodil deku z ramen.

“Podívej, Laakko, táta se ještě nevrátil z Helsinek,” Ejin hlas byl pořád měkký a ohýbal se jako vlny blížící se ke břehu, když moře zrovna není zamrzlé a fouká vlažný jižní vánek. “Včera dohráli až ve třetím prodloužení. Když si pospíšíme, budeme doma dřív než on. A nemusíme mu nic říkat.”

“To mě navádíš, abych mu lhal?” ušklíbl se chlapec.

“Zase se naštve… Myslela jsem, že ho přemluvím, aby tě vzal na hokej.“

“Kašlu na hokej,” odsekl Laakko a opravdu zakašlal. “A neprosil jsem se tě, aby ses přimlouvala.”

“A nechtěl bys radši zpátky do Hradce? K mámě?”

“To bys byla ráda, co?”

“Nebyla. Kvůli tobě, ale ani kvůli tátovi. Strašně by ho to mrzelo, i když si s tebou už moc neví rady. Ale kdybys to chtěl, tak…”

Laakko zarputile mlčel. Jak jí to mohlo napadnout? Přece bylo jasné, že zůstane s tátou. Nezaváhal ani na chvíli, když se ho na to u toho rozvodového soudu zeptali. Tak to bylo odjakživa. On a táta. A zvlášť, když se pak narodila Pavlína. Ta patřila k mámě. I když ne tak, jako Rauha patří k Eije. Přišli i s něčím, čemu říkali střídavá péče, ale to nechtěl. Jak by to asi vypadalo? Chvíli u táty, chvíli u mámy. Z toho by se přece museli za chvíli všichni zbláznit.

“A pojedeš se mnou aspoň domů?” zeptala se Eija. “Nebo mám zavolat tátovi, aby si pro tebe přijel? I když má po zápase a nočním cestování?”

*

Když skončila hovor a zastrčila telefon zpátky do kapsy, sedla si Eija znovu na zem vedle Laakka a zadívala se na tající moře.

“Řekni mi aspoň, proč vůbec chodíš zrovna sem?”

“Von tu přece zachraňuje sobí tele…” ozvala se Rauha posměšně, “prej zamrzlo někde v moři…”

“Co to kecáš?” vyjel Laakko, “slíbila jsi, že nic neřekneš!”

“Že to neřeknu tvýmu tátovi. A já to řekla svý mámě,” ušklíbla se Rauha, “všechno jsem jí řekla!”

“Ty seš ale…”

“Copak? Stydíš se? Že tu zachraňuješ soba kvůli vymyšlený lišce?”

“Neni vymyšlená!”

“To určitě!”

“Přestaň, Rauho!” řekla Eija pořád tím mírným hlasem a obrátila se k Laakkovi: “Já si náhodou pamatuju na jednu tvojí fotku s liškou. Na ní jsem tě vlastně viděla úplně poprvé. Jsi tam ještě malej, s tátou a dědou… Líbilo se mi, jak tam všichni tři máte úplně stejnou barvu očí. Takovou nebeskou modř, taivaallinen sininen.”

“Jenže tady má nebe jinou barvu,” řekl Laakko a ucítil zase ten knedlík v krku. Rychle popotáhl nosem a utřel si oči do rukávu.   

“A to jste jako tu lišku měli doma?” zeptala se Rauha nedůvěřivě.

“Laakkův děda je hajný, víš?” řekla Eija. “Měli ji v hájovně, v lese.”

“A co se s ní stalo? S tou liškou?”

“Co by… utekla.”

“Muselo ti být smutno,” řekla Eija a pokusila se Laakka pohladit po hlavě, ale ten ucukl.

“Vůbec ne. Táta mi tenkrát o přestávce řekl, ať na ní zapomenu. Že by se stejně neochočila.”

“O jaký přestávce?” chtěla vědět Rauha, “to byl s tebou ve škole, nebo co?”

“Ne. Vzal mě na hokej do Prahy. Na nároďák. Porazili jsme Finsko 4:2.”

“To si takhle pamatuješ?”

“Jo, pamatuju. To bylo poprvé, kdy jsme byli s tátou na zápase. Ale na tu lišku jsem pak vážně skoro zapomněl. Jakoby nikdy ani nebyla.”

“Kuikka,” řekla Rauha, “možná by bylo lepší, kdybyste ho poslali do toho Hradce, nebo rovnou do blázince.”

“Rauho! To nemyslíš vážně?” zamračila se Eija. “Okamžitě se Laakkovi omluv!”  

“Ani náhodou!” odsekla dívka.

Eija vstala, popadla ji za loket, odvedla kousek stranou a začala jí něco vysvětlovat. Mluvila finsky a rychle, ale hodně z těch dlouhých a složitých slov, která používala, od ní Laakko už slyšel.

“Víš, přece, že to má těžké. Rodiče se mu rozvedli, eronnut, pak táta podepsal nečekaně smlouvu tady ve Finsku, najednou je daleko od domova, zmatený, topí se ve vlastních pocitech… Myslel, že tu bude jen s tátou, že ho bude mít jen pro sebe, že aspoň něco bude jako dřív, ale najednou jsme tu my a on se o něj musí dělit, možná nevěří, že ho má táta pořád rád. Proto se mu zhoršilo astma, to všechen ten stres a negativní emoce, negativisia tunteita, jenže kvůli tomu nemůže hrát hokej, a to byl jeho svět, vlastně jejich svět s Anttim, a ten se mu teď bortí před očima, už neví, čemu může věřit, a tak si místo toho vytváří ty sny a představy, který se možná zdají bláznivý, protože on má mimořádnou fantazii, ylimääräinen mielikuvitus, říkala to i jeho učitelka na kreativní dílny. Už seš velká holka, musíš to přece pochopit!”

“Jasně, já musim všechno chápat, ale von může bejt pořád uplnej mimoň,” odsekla Rauha a ohlédla se na Laakka. “Proč sakra zase brečíš?”

Laakko honem vytáhl kapesník, aby osušil slzy, ale když ho rozbalil, objevil se bílý špičák se zarůžovělými nitkami krve u kořenů.

“Tobě vypadl další?” usmála se Eija a rychle si k němu znovu přisedla, ”to je dobře, že sis ho schoval. Mléčné zuby mají kouzelnou moc! Dokonce za ně můžeš dostat dárek, víš to? Teda až u nás v papírnictví konečně dostanou tu barevnou plastelínu, jak jsi chtěl.”

Jak může tak přesně vědět, co cítím? běželo Laakkovi hlavou jako mraky štvané mořským větrem. Ona rozumí těm zmateným pocitům líp než já sám! Tohle přece nemůže předstírat, teeskentelemään! Jak to může vědět, když ani není moje máma? Máma, která to stejně nikdy nevěděla. A asi ani nechtěla vědět, i když se někdy snažila a předstírala, že jo. Ano, to bylo opravdové předstírání! Oči mu nezadržitelně přetékaly slzami a nešlo to zastavit.

“To je dobrý. To je v pořádku, vážně,” zašeptala Eija a objala ho kolem ramen. Laakko už neměl sílu se vysmeknout. Už nedokázal vzdorovat a nic si namlouvat. Vlastně ani nechtěl. V Eijině náruči mu bylo dobře. Jakoby našel pevný bod, který doteď chyběl v prázdném vesmíru. Eija je krásná, hodná a ještě nikdy neštěkala jako rosomák.

“Poslyš, ty ses poslední dobou hodně zlepšil ve finštině, viď?” usmála se na něj.

“On že se zlepšil?” vyprskla Rauha opovržlivě, “vždyť všechno motá přes sebe! Sobovi řiká slunce, aurinko, lišce měsíc, kuu a sobímu teleti paprsek, palkki…”

“Ale to je přece docela hezký!” usmála se Eija.

“Hezký? Je to blbost…”

“A víš, co jsi říkala ty? Ještě někdy před rokem, rokem a půl, než k nám přišel Laakko? Že déšť je sprška obří velryby, která vždycky připluje ke břehu a z legrace vyprskne vodu nad pevninu. A hromy jsou její smích, když vidí, že se lidi běží schovat nebo rychle vyndavaj deštníky…”

Laakko se tomu pousmál a všiml si, že i Rauze proti její vůli cukly koutky.

“To jsi ještě byla moje malá holčička,” pokračovala Eija, “co se ke mně taky takhle tulila. Stejská se mi po tý holčičce, víš? Ona najednou někam zmizela. Ale já myslim, že se tady někde pořád schovává.”

Rauha rychle odvrátila hlavu, ale stejně bylo vidět, že se jí rozklepala brada. Eija k ní napřáhla ruku.

“Tak pojď!”

Dívka se k ní přitiskla a skryla obličej do jejího svetru. Když po chvíli zase zvedla hlavu, špitla hlasem té dřívější Rauhy:

“Promiň, Laakko!”

“To je dobrý…” odpověděl chlapec. Jak to uvnitř hřálo, že ho Rauha po dlouhé době oslovila jménem, i když zkomoleně. Ale on věděl, že líp se to už ona ani Eija asi nenaučí.

“Co to tady vyvádíte?”

Po plážičce od stezky mezi borovicemi přicházel táta a nevěřícně krabatil čelo pod klubovou kšiltovkou.

“Děti už byly vzhůru, když jsem přišla z noční,” pokrčila Eija rameny, když došel až k nim, “bylo krásný ráno, tak jsme se šli projít po pobřeží a chtěli jsme, abys tu byl s námi.”

Táta se sklonil, políbil ji, a pak se obrátil na chlapce:

“Je to pravda, Láďo?”

Jeho oči měly barvu nebeské modři, ale obličej spíš připomínal temné zamračené nebe nad mořem. Vždycky vypadal přísněji, když se během play-off neholil.

“Jo, je to pravda.”

“Vážně?”

Táta se podíval taky na Eiju, pak na Rauhu. Obě přikývly.

Skrz mraky na chvilku problesklo slunce a vytvořilo na tající hladině zářivý pruh, táhnoucí se až k obzoru. Jednotlivé odlesky paprsků vypadaly jako medem obarvené nitky srsti ze sobí hřívy.

“Laakko tě chtěl poprosit,” nadechla se Eija, “abys ho vzal na zápas. A jestli by to šlo, podívat se do kabiny nebo na střídačku při rozbruslení…”   

“A to je taky pravda?”

“Taky,” přisvědčil Laakko.

“Totiž, poslední dobou jsi o hokeji vůbec nemluvil,” řekl táta, sundal čepici a podrbal se ve vlasech, “a já myslel, že… No, prostě jsem o tom nechtěl sám začínat a trápit tě řečma o hokeji, když teď nemůžeš hrát kvůli tomu kašli…”  

“A mně bylo líto, antaaksi, že o něm nemluvíš…” řekl Laakko.

“Anteeksi, líto…” opravila ho Eija.

“Jo, anteeksi, tohle slovo si pořád pletu… vezmeš mě teda na ten zápas, tati?”

“Jasně. Hned pozejtří na Jokerit, jo? A chceš slyšet, jak jsme hráli včera?”

Laakko přikývl.

”Bezva!” usmál se táta, “Už mi to povídání chybělo. S holkama o tom totiž neni řeč…”

“Já vim, ani nevědí, co je to ofsajd…”

“No dovol!” řekly Rauha a Eija současně a povalily Laakka do kamínků.

Zatímco se zvedal, natáhla se Eija k tátovi, dala mu pusu na zarostlou tvář a zašeptala:

“Díky, Antoníne!”

Slunce se konečně vyklubalo z trhajících se mraků a Laakko na okamžik přes jejich cáry zahlédl  soba Aurinka s velkým žhavým kamenem v paroží, a vedle něj sobíka Palkkiho, jak spolu běží po nebeské klenbě. Svit balvanu jej ale vzápětí oslnil tak, že sobi přestali být vidět.

“Slunce už má sílu!” řekla Eija a nastavila tvář hřejivým paprskům, “taky už mělo dávno začít jaro”.

“To je hezký,” zívla Rauha, “ale nemohli bysme už jít domu? Je mi zima a mám strašnej hlad!”

Stezkou mezi zakrslými borovicemi se vydali k silnici, kde měli Eija i táta zaparkovaná auta. Tentokrát si Laakko nevšiml sotva patrného pohybu za vřesovým keřem. Polární liška se tak mohla nerušeně stulit do klubíčka a zavřít unavené oči v barvě nebeské modři.

“Hele,” zašeptala Rauha, když už spolu seděli na zadním sedadle auta, “vážně si myslíš, že by ve skutečnosti mohl po nebi běhat sob se žhavym balvanem v paroží?”

Laakko pokrčil rameny.

“Důležitý je to, o čem sníš a čemu věříš. A skutečnost? Ta je možná jen snem starého obřího mrože, osaměle plujícího nekonečným vesmírem, ve kterém se nenajde ani pořádné papírnictví.”

Dan Biderman