O létání a špekových knedlících

“A vážně lítá, dědo?” zeptala se Andělka.
V tmavém koutě stodoly ležela mezi spoustou dalšího harampádí podivná splasklá věc pokrytá sítí.
“To víš, že jo! Doletí až do peřin andělů! Jen ho musím opravit. A naplnit heliem.”
“Co to je?”
“Helium? To je takovej plyn, lehčí než vzduch…”
“Ale ne… co jsou to ty peřiny andělů?”
“Tak se pojď podívat!” 
Děda vyšel ze stodoly a ukázal k oknům chalupy, do kterých maminka dala větrat těžké bílé duchny. 
“Vidíš?”
“No, peřiny…”
“A támhle?” namířil děda prst k obloze plné bílých beránků.
“Mraky?”
“Houbeles mraky. Peřiny andělů! Když svítí sluníčko, dávají si je větrat na nebe.”
“Dědo, ty si zase vymýšlíš!”

Děda se usmál a pohladil Andělku po hlavě velikou, hrubou dlaní. Andělka zaslechla, jak jí ve vlasech zapraskaly jiskřičky statické elektřiny.

“A opravíš ten balón?” zeptala se.
“Jasně! Přijeď ke mně na prázdniny a uvidíš!”
“A to by šlo? Abych tu byla na prázdniny?”
“No proč ne? Jen doma neříkej nic o balónu. To bude naše tajemství!”

Vešli zpátky do stodoly a děda za nimi pro jistotu přivřel velká, těžká vrata. 
“Dědo, a na co je tohle?”
Vedle splasklého balónu stál proutěný koš pro posádku, a na něm bylo přivázáno několik plných plátěných pytlů.
“To jsou zátěže. Když chceš nahoru, prostě vysypeš písek. Tím balónu odlehčíš a letíš.”
“A my taky… poletíme?”
“Když se nebudeš bát…”
“Proč bych se bála? Vždyť to není zkoušení z matiky…” zasmála se Andělka, ale nepříjemně jí přitom zalechtalo v žaludku, protože jí právě takové zkoušení čekalo hned další den. 
“Snad se nebojíš počtů?” podivil se děda.
“My totiž… Máme hroznou matikářku. Jmenuje se Drahomila Jestřábová a vážně vypadá jako nějaký dravec. Proto jí říkáme Hrabošmila. Má velký zahnutý nos, a když uděláš chybu, nakrčí ho, jakoby se tě chystala slupnout. A než se vzpamatuješ a opravíš se… Ťaf! Pětka!”
“Jo, s některejma lidma je holt těžký pořízení,” zachmuřil se děda. “Jak ta nová ředitelka muzea. Eště se ani nerozkoukala, a už vadilo, že přesluhuju penzi. Ťaf! Výpověď!”
“Tak si z toho nic nedělej, dědo, aspoň konečně budeš mít taky prázdniny!” 

*

Andělka se s rodiči vracela autem do města. V duchu ale byla pořád u dědy, v jeho báječné stodole, kde měl kromě plynového balónu taky opravdovou vrtuli z dvojplošníku, kolo kostitřas nebo vyřezávané lodní kormidlo. A spoustu dalších věcí, které si vůbec nestačila prohlédnout.   

“Mami, mohla bych jet na prázdniny k dědovi?”
“To těžko,” odpověděla maminka. “Děda se nepostará ani sám o sebe! Celý víkend jsem tam jen gruntovala a navařit jsem mu musela na týden dopředu.”
“Ale mami… Já bych mu přece uklidila i uvařila, fakt!”
“No, ty a ještě jedna! Sama máš v pokojíčku jako v chlívku. Když jsem ti tam tuhle luxovala, vysavač chrastil jak rumba koule… Žes tam zas šla v botách?” 
“Né… Vlastně jednou. Ráno jsem si zapomněla aktovku a už nebyl čas se přezouvat.”  
“Jak si můžeš zapomenout aktovku?” ozval se táta. “Na co pořád myslíš? A to chceš bejt s dědou sama! Jste jeden za osumnáct a druhej bez dvou za dvacet…”
“Jak jako? A kdo je za víc?” 
“Oba jste stejný! Jen nevim, po kom seš tak nemožná na matiku…”
“Prostě mi to nejde. Když vidím čísla, tak se někdy úplně zaseknu…” Andělka sklopila hlavu a přemýšlela, jestli to tak bylo vždycky, nebo za to může ta hrozná Hrabošmila. Nebyla si vůbec jistá. 
“Beztak k dědovi brzo pojedem všichni,” řekla maminka. “Na víkend.”  
“Pff, na víkend! To je k ničemu! Děda mi slíbil, že…”
Andělka se zarazila. Nemůže říct, co jí děda slíbil. Přece spolu mají veliké tajemství!
“Co ti proboha zase slíbil?” obrátila maminka oči v sloup.
“Že mi ukáže všechny ty báječné věci, co má ve stodole!”
“No, tam má taky bordel na entou…” zavrtěl hlavou tatínek. “Nechápu, jak mohl dělat kurátora v muzeu.”
“Na jakou entou, tati?”
“Tomu bys nerozuměla, to sou mocniny, to budete brát až na druhym stupni. Teda jestli tam prolezeš,” ušklíbl se tatínek.
“Prolezu, vážně! Jen mě prosím pusťte k dědovi! Aspoň na měsíc! Nebo na čtyři tejdny!”
“Já z tý holky vyrostu!” prohlásil tatínek. “Andělo, kolik má měsíc tejdnů?”
“To nevim… hodně,” Andělka znervózněla, jako vždycky, když někdo položil otázku začínající slovem kolik. “Pět? Šest?” 
“Andělo,” zakoulel tatínek očima. “Únor, jo? Ať je to lehký. Únor má v nepřestupnym roce 28 dní. Týden má sedum dní. Kolik má únor v nepřestupným roce týdnů?” 
“V nepřestupném roce…”
“Jéžiš, tak 28 děleno sedmi… malá násobilka! To snad umíš!“
Andělka před očima viděla jen Hrabošmilin děsivý zoban, chystající se ťafnout, a vůbec se nedokázala soustředit na čísla. 
“Čtyři, Andělo, čtyři, a kdybys měla tuhle známku z matiky na vysvědčení, tak by to byl malej zázrak!”  
“Já si to zapamatuju tati, únor má v nepřestupném roce 4 týdny!”
“Žádný zapamatuju, Andělo, ty se musíš naučit si to spočítat!”
“Naučim, spočítám. Slibuju. Jen když mě pustíte k dědovi…”
“Tak víš co?” otočil se k ní na moment tatínek od volantu. “Když budeš mít na vízo jedničku z matiky, tak tě k dědovi pustím!” 
Andělka posmutněla. Jedničku na vízo. Z matiky. To nikdy nedokáže.

“Pepo, od šesti dávaj tu animovanou pohádku od Disneye,” řekla maminka. “Andělka jí chtěla vidět. Stihneme to?”
“No, domů je to eště třicet kiláků, jedeme devadesát, takže… ehm to máme… no radši na to prostě pořádně šlápnu!”
“Hlavně jeď opatrně!” 
Andělka v duchu počítala. Za hodinu ujedeme devadesát, takže třicet zvládneme za…třetinu hodiny, to je… 20 minut. Když se jí nikdo na nic neptá a nemusí být nervózní, tak to docela jde. Ale až jí Hrabošmila bude sledovat tím svým jestřábím pohledem bez mrknutí oka, a až nakrčí svůj dravčí nos…
“Klidně jeď pomalu, tati,” řekla, “já se stejně nebudu dívat, musím se na zítra ještě učit.”

*

Hrabošmila Jestřábová seděla na svém bidýlku za katedrou, pod jedním pařátem měla Andělčinu žákovskou knížku, druhým  ukazovala přímo na Andělku.
“Nuže, Nebeská, zadání zní: Kolik hodin trvají týdenní jarní prázdniny?”
Andělka měla pocit, že se pod pařátem Hrabošmily nachází i ona sama. Vůbec nebyla schopná přemýšlet. Nejradši by utekla, jenže zpod těch pařátů s dlouhými umělými nehty to prostě nešlo.
“No, Nebeská, jarní prázdniny, počítej!”
“A… a jsou ty prázdniny v únoru?” vykoktala Andělka.
“Prosím?” Hrabošmila malinko nakrčila zoban. Andělka věděla, co to znamená, proto rychle vyhrkla:
“A je ten únor v nepřestupném roce?”
“Proč to potřebuješ vědět?”
“Protože v nepřestupném roce má únor 28 dní…”
“No a?” 
Andělka mlčela. A Hrabošmila nakrčila nos a ťafla. 
“Takže nevíš. Takže pět,” prohlásila, zakmitala pařátem a stvrdila to do žákovské. “Až se to doučíš, přihlas se, a můžeš si to opravit. Máš na to tři týdny.”
Andělka se vracela do lavice se slzami v očích. Stejně to nezvládne, ani kdyby na to měla tři roky. Tohle si spočítat uměla. Prázdniny u dědy jsou ztracené.
      
*

Na opravu pětky u Jestřábové zbývaly Andělce poslední dva dny, když se u nich doma zničehonic objevil děda.
“Tak co, přijedeš na ty prázdniny?” zeptal se, jakmile se spolu zavřeli v Andělčině pokoji.
“Asi to nepůjde, dědo. Jsem na tom špatně v matice. Jedině… jedině, že by ses u našich přimluvil.”
“To nepomůže. Tvůj táta už mě dávno neposlouchá. Vlastně neposlouchal nikdy. Vždycky měl svou hlavu. Ale něco pro tebe mám.”
Děda otevřel batoh a vytáhl čímsi naplněný plátěný pytel.
“Ale to je přece…” 
“Správně. Zátěž z balónu.”
“A co s ní budu dělat?”
“To ti hned vysvětlim,” děda ztišil hlas, přestože byli v pokoji sami. “Pomůže ti zbavit se myšlenek, který tě zatěžujou. Všech obav a strachů. Když takovou obavu máš, stačí usypat trochu písku, a obava zmizí. A pozor, nejen to! Stane se opak toho, čeho ses bála!”
“Tomu nerozumím…”
“No, třeba nevěříš, že bys mohla lítat. Tak rychle usypeš trochu písku, a už tomu věříš. A dokonce poletíš! Tahle zátěž je totiž kouzelná!”
“Ale dědo, já už přece nejsem malá holka!”
“Ale jsi. A to je dobře. V každym musí zůstat kousek malý holky nebo malýho kluka. Jak už tam neni, je to špatný!”
“A v tobě je taky, dědo?”
“No jéje! A víš, jak ten kluk vypadá? Má kraťasy, za nima zastrčenej prak, vůbec mu nevržou kolena a strašně se na těší ty naše společný prázdniny!” 
Andělka ale věděla, že žádné společné prázdniny nebudou. Sice se jí líbilo, když si děda vymýšlel, ale s tou kouzelnou zátěží mu to nevěřila. Posmutněle ten plátěný pytel potěžkala v rukou.
“Tíha, co?” usmál se děda. ”A to byl ještě o dost těžší! Už jsem ho párkrát použil… Jen s tím vyhazovem z muzea jsem to už nestačil vykouzlit…”

*

Když děda odjel, sedla si Andělka na postel a položila si zátěž z balónu na klín. Ach jo. Taková hezká pohádka, pomyslela si. Škoda, že je to úplná hloupost. Přece nemůžu létat, jen tak, bez balónu nebo bez letadla.
Chtěla dát zátěž na zem, ale ta jí přitom sjela po stehně a trochu písku se vysypalo na koberec. Andělka se natáhla, aby si ho nametla do dlaně, ale nějak na něj nemohla dosáhnout. 
A pak jí to došlo. Ona letí! Vznáší se nejméně metr a půl nad postelí, a kdyby dala ruku nad hlavu, mohla by se dotknout stropu.

Chvilku z toho byla trochu nesvá, ale pak si na svou novou schopnost zvykla a začlo se jí to líbit. Zkusila se ve vzduchu otočit, pak zamávat rukama jako křídly, a ono jí to opravdu postrčilo kupředu, že málem nabourala do zdi. Bylo to úžasné! Skoro si nevšimla, že někdo otevřel dveře pokoje. 

“Co to tu děláš?” vykulila maminka oči.
Andělka se rychle chytila rukou horního rohu skříně.
“Nic,” odpověděla ledabyle a začala předstírat, že se protahuje.
“Proč visíš na té skříni?”
“No… jen tak trochu cvičím. Jako ty opice, co jsme viděli v ZOO…”
“Opice? Aha,” pokývala maminka hlavou a rozhlížela se přitom po pokoji, jakoby se tam měly schovávat nějaké opravdické opice. “A co ten písek na zemi? To okamžitě vyluxuješ! A hoď sebou za chvíli bude večeře!”
Když maminka odešla, Andělka si uvědomila, jak divoce jí buší srdce. Ono to vážně funguje, pomyslela si, to je prostě fantastické! 
Pustila se skříně, přelétla přes pokoj a opatrně vykoukla přivřenými dveřmi. V předsíni zahlédla tatínka. Stál zrovna na štaflích a měnil žárovku. Jednou rukou se přitom drbal na hlavě, a jak byl natažený do výšky, zpod vylezlého trika mu koukalo kulaté, chlupaté bříško.  
“Můžeš toho laskavě nechat, Pepo?” požádala ho maminka, která se právě snažila protáhnout kolem štaflí. “Uvědomuješ si, jaký příklad dáváš tomu ubohému dítěti? Tohle není domov, tohle začíná být hotový zvěřinec!” 
“Ale eště to nemám…” rozhodil tatínek rukama, ztratil rovnováhu a málem spadl. 
“Radši vynes koš… A pospěš si, máme špekové knedlíky!”
“Mňam, špekové knedlíky!” mlaskl tatínek.
“Fuj, špekové knedlíky,” zašeptala si Andělka pro sebe. Špek přímo nesnášela. Zato táta si myslel, že musí chutnat každému, a vždycky jí nutil všechen sníst. Jenže teď má přece Andělka kouzelnou zátěž! Vzala si ji radši k oknu, i když se přitom dost nadřela. 
Bojím se, že mě táta bude nutit sníst špek z knedlíků a mně se bude obracet žaludek, pomyslela si a usypala něco písku ven. 

*

“Nešetři, maminko, ještě jeden nebo dva knedlíčky se mi na talíř vejdou!” hlaholil tatínek, když jim maminka nandavala.
“Umyl sis ruce od těch popelnic, Pepo?”
“No jistě. Představte si, naše domovnice se musela zbláznit. Je červen a ona snad posypala chodnik pískem, jak kdyby mrzlo!”

Andělka byla hrozně zvědavá, jestli kouzelná zátěž zase zafungovala, a tak si strčila kus knedlíku do pusy, i když se z něj ještě kouřilo. Trošku si spálila jazyk, ale chutnalo to skvěle! V knedlíku nebyl žádný špek a libové masíčko se úplně rozpadalo na jazyku.
“Moc se ti povedly, mami!”  
“Děkuju!”
“No, vidim, že dostáváš rozum, Andělo!” zamnul si tatínek ruce a popadl příbor. “Tak eště aby ne, dyť co může bejt lepšího než špekový knedlíky? Víš, kdo mě je naučil jíst? Tvůj děda! Je to jeho nejoblíbenější jídlo! A moje taky, takže maminka si dneska opravdu zaslouží pochvalu!”

Tatínek si napíchl první sousto a obřadně je vložil do úst. Žvýkl jednou, žvýkl dvakrát a pak žvýkat přestal.
“Co to je?” hlesl a přeskočil mu hlas, “kde je špek? Dyť tam žádnej neni? Já chci svůj špek!”
Zběsile krájel jeden knedlík za druhým a nevěřícně zkoumal jejich špekuprostý obsah.
“Prosim tě, co se v tom nimráš, Pepo?” zasyčela na něj maminka. “Holku za to pořád peskuješ, a podivej se na svůj talíř! Vždyť to vypadá, jak kdyby to vyvrhl nějaký dravec, přesně, jak jsme to viděli v ZOO!”
“Tak todle jsem si nezasloužil,” odložil tatínek odložil příbor a schoval hlavu do dlaní. “Dyť je to úplně libový!”


Funguje to vážně bezvadně, zaradovala se v duchu Andělka, a ani zmínka o dravci jí nijak nezkazila náladu. Naopak, teď klidně může jít k Jestřábové na přezkoušení! S kouzelnou zátěží to půjde samo! 

*

Druhý den matematiku neměli, ale Andělka zašla za Hrabošmilou do kabinetu. Ta jí sice vynadala, že si vzpomněla na poslední chvíli, ale souhlasila, že jí nazítří při hodině vyzkouší. A nezapomněla zdůraznit, ať je dobře připravená. 
Andělka tedy spěchala ze školy domů, aby se připravila. Samozřejmě, že s pomocí kouzelné zátěže. Zavřela se do pokojíčku a zašátrala pod postelí, kam pytlík s pískem včera schovala. Ale zátěž nikde. Natáhla ruku ještě dál, až ke stěně, ale pod postelí vůbec nic nebylo. Zvedla se ze země a zamířila do kuchyně za maminkou.
“Mami, ty jsi mi uklízela v pokoji?”
“Trošku jsem to tam přeluxovala, zdálo se mi, že nám tady pořád křupe písek. Bodejť by ne, když jsi ho měla pod postelí celý pytel! Kam na ty hloupé nápady jenom chodíš?”
“A kde je ten pytel?”
“Kde by? Vyhodila jsem ho do popelnice, kam patří!”

Andělka vyběhla před dům a rovnou k popelnici. Ale ta byla prázdná. Dopoledne tu museli být popeláři, pomyslela si, a do očí se jí tlačily slzy. Všechno je ztraceno! Ani zítra nepůjdu do školy. Hodím se marod. Stejně by to nemělo cenu.

Když vystoupla po schodech zase zpátky do bytu, zaslechla maminku s někým mluvit.  
“Pojď honem, volá ti děda!” 
Andělka si rychle utřela slzy a přiložila si telefon k uchu.
“Ahoj holčičko, jen ti chci říct, že jsem ten balón už opravil! Tak doufám, že přijedeš!”
“Ještě nevím, dědo.” 
“Dalo mi to pořádně zabrat, už jsem myslel, že to nezvládnu. Ale nakonec se mi to povedlo. I bez kouzelný zátěže! Tak o prázdninách!” 

Andělka smutně položila telefon. Ale najednou jí něco napadlo. Co to říkal děda? Že to šlo i bez kouzelné zátěže? No jistě, a proč by to nemělo jít? Přece to jsou jen její myšlenky v její hlavě! Její strachy a obavy! Když je vyhodí, jako tu nabytečnou zátěž, tak budou muset zmizet! Rozhodla se, že druhý den do školy půjde. A zkusí zachránit skvělé prázdniny s dědou.  

*

Hrabošmila Jestřábová seděla na svém bidýlku za katedrou a nejspíš měla pocit, že má všechno pevně pod pařátem. Ale Andělka pod ním tentokrát nehodlala zůstat.
“Nuže, Nebeská, zadání zní: V malém balení je 7 špekových knedlíků a 42 kousků špeku. Ve velkém balení je 12 špekových knedlíků. Kolik kousků špeku bude potřeba pro výrobu velkého balení?”      
Hrabošmila jí sledovala bez jediného mrknutí, zoban připravený k ťafnutí. Andělka cítila, jak se jí začínají potit dlaně. Raději zavřela oči a pomyslela si: Co když to nezvládnu? A přitom si představila, že vysypává písek z kouzelné zátěže. Co když popletu postup? A zase usypala trochu písku. Co když se přepočítám? Další usypání.
“Co děláš, Nebeská?” ozvala se Hrabošmila.
“Prosím, sypu písek!” vyhrkla Andělka.
Třída se hlasitě rozesmála.
“Cože?” opáčila Hrabošmila a malinko nakrčila zoban.
Ale Andělka se jí už ani trochu nebála. 
“Chci říct, že počítám špeky,” opravila se a začala rychle psát na tabuli, “v malém balení je v sedmi knedlících 42 špeků, takže v jednom knedlíku je 42 děleno sedmi, to je šest…”
Andělka počítala a šlo to úplně samo, jako kdyby použila kouzelnou zátěž a za chvíli měla výsledek.
“… a na velké balení bude potřeba 72 špeků!” 
Hrabošmila se ní chvíli koulala bez mrknutí oka, ale zoban zůstal nenakrčený.
“Výborně! Píšu ti za jedna!” řekla nakonec, kmitla pařátem, stvrdila to do žákovské knížky a později také na vysvědčení.

*

Na dědově zahradě před stodolou vyrostla mezi ovocnými stromy obří koule s červenobílými svislými pruhy. Byla celá potažená sítí a pod sebou měla zavěšený proutěný koš. A v něm stála Andělka s dědou. 
“Ono to vážně poletí!”
“No jasně, cos myslela?” zasmál se děda. “Ale dneska to jenom vyzkoušíme. Zůstanem přivázaný na tomhle dlouhatánskym laně a vznesem se jenom nahoru.”
“A jak budem vysoko?”
“Lano má sto metrů!”
“A to je hodně?”
“No jéje! Komín starý cihelny má třicet. A to je pořádná vejška!”
“A budem v mracích, dědo?”
“No možná jo. Dneska si je andělé pověsili docela nízko!”
“Dědo! Už zase?”
“No co? Třeba tam nějakýho anděla uvidíme. Teda eště kromě tebe. Jsi připravená?”
Andělka přikývla. 
“Tak se drž!”
Děda odvázal krátké kotevní lano a balón začal stoupat.
“Je to dobrý, ale zvedáme se dost pomalu,” řekl děda. 
I tak to bylo úžasné! Minuli koruny jabloní i nejvyšší větve staré třešně, nechali pod sebou i komín chalupy, už byla vidět i příjezdová cesta… A taky bylo vidět, jak po ní přijíždí auto.

“A jéje, naši…” kousla se Andělka do spodního rtu.
“Neboj, sem na nás už nemůžou,” zasmál se děda. “Odhodíme zátěž a za chvíli jsme v luftu!”
Ale auto už zastavilo přímo pod nimi, rodiče z něj vyběhli, jako kdyby hořelo, oba zvrátili hlavy dozadu a začali divoce mávat rukama.
“Okamžitě dolů! Zbláznili jste se?” křičel táta.
“Klid Pepiku,” zamával na něj děda, “Einstein řekl, že je jediný, z čeho se můžeš zaručeně zbláznit, je matematika.”
“Tati, počkejte v chalupě,” volala Andělka. “Udělala jsem špekové knedlíky, máš je na plotně! Jsou z velkého balení, 72 kusů špeku, neboj! Ale nech něco dědovi!”
“Řekl jsem dolů!” trval na svém tatínek, ale jeho hlas už v sobě neměl tolik rozhodnosti.
“Ale to nejde!” opáčila Andělka. “S košem vážíme 450 kilogramů. Jeden metr krychlový helia unese 1,05 kilogramu. My ho máme 550 metrů krychlových. Tak si to spočítej…”
Tatínek zmlkl a už ani nemával rukama. Maminka si musela sednout na lavičku na zápraží.
“Ty, Pepiku,” zavolal děda, “běž si to počítat někam jinam, my potřebujem vysypat zátěž!”
“Co budeme dělat, Pepo?” zeptala se maminka. 
“Já bych se najed,” pokrčil tatínek rameny a zmizel v chalupě. “Pojď se podivat, jak je tady naklizeno!”

Děda konečně usypal písek, balón teď už rychle nastoupal a vzápětí ho i s košem přikryly nadýchané andělské duchny sněhobílých oblaků.

Tato pohádka existuje i v audio verzi, kterou dostanete
ke každému páru ponožek Nauta Blue Sky!

Dan Biderman