Ryba, která neplula s hejnem

Už to určitě zmizelo, pomyslela si plotice Zlata, jakmile se probudila. Slunce ponořilo do řeky Šplouchavice první hřejivé paprsky a ona se cítila úplně zdravá.  Jenže doktor lín přece říkal, že to není žádná vyrážka. A vlastně ani nemoc. Proto to nesvědí, ani jí není špatně. Zlata by byla mnohem radši, aby to svědilo a aby jí bylo špatně, jen kdyby to nebylo tolik vidět!

Nemohla se dočkat, až se dostane k zrcadlu. Hejno už se ale také probudilo a koupelna byla úplně namačkaná stříbrnými těly plotic.

Tak honem, těm to ale trvá! šeptala si Zlata pro sebe a nedočkavě protahovala ploutve. Určitě to muselo zmizet, vždyť si tehdy u železničního mostu ukousla jen jeden, dva lístečky. No, nanejvýš tři nebo čtyři…

Konečně! Ostatní plotice měly ranní hygienu za sebou a ona vplula mezi listy hvězdoše háčkatého, kudy procházel okraj hlavního říčního proudu. Dnes už všechna rybí hejna tady na Šplouchavici měla koupelny s tekoucí vodou. Pokrok zkrátka nešlo zastavit. 

Zlata honem vnořila do proudu tvář, vypláchla ospalky, a jakmile se jí rozlepily oči, koukla do zrcadla. A uviděla tam úplně normální a běžnou plotici. Až na to, že nebyla stříbrná, ale jasně oranžová.  Ach jo! Ještě to nezmizelo. Musí znovu za doktorem Línem! 

*

Na velkém zeleném listu rdesu kadeřavého byl vyveden ozdobný nápis MUDr. Lín. Zlata věděla, že MUDr. je titul, který se uděluje tomu, kdo vystudoval medicínu na univerzitě. Nevěděla ovšem, že MUDr. Lín svůj titul kdovíproč nerad používá. 

“Ty už jsi tu zase?” spráskl ploutve, když Zlata vplula do ordinace.
“Ani trochu se to nelepší, MUDr. Líne.”
“Říkej mi radši doktore Líne,” požádal jí lékař a důkladně si ji ze všech stran prohlédl, “určitě jsi tu řasu, chlorellu, od té doby nejedla?”
“Ne, doktore Líne! Ale jednou se mi zdálo, že jsou se mnou u železničního mostu všechny ryby, víte, zubaté zelené štiky, baculatí nahnědlí kapři, duhoví pstruzi i pruhovaní okouni s naježenými hřbetními ploutvemi. A všichni společně si na té řase pochutnáváme. Nevíte, co ten sen mohl znamenat?”
“To nevím,” pokrčil doktor Lín hřbetní ploutví, “nejsem psycholog. Ale je mi jasné, že jsi se tehdy musela té řasy pořádně přejíst. Určitě to bylo tak pět, šest listů, nemám pravdu?” 
“Spíš takových sedm, osm,” pípla Zlata.
“Tak se nemůžeš divit! Chlorella v sobě má desetkrát víc oranžového barviva beta-karotenu než mrkev! A právě tohle barvivo se ti dostalo pod šupiny.”
“A nejde nějak vyhnat? Třeba nějakou injekcí? Já bych to vydržela, jen abych byla zase stříbrná!”
“Na to žádná injekce není. Musíš počkat, snad se barva vstřebá nebo vyplaví.”
“Snad?” vykulila Zlata oči.
“Proč ti to vůbec tak vadí? Beta-karoten je zdravý. Hlavně na oči. A navíc ti to docela sluší. Když na tebe zasvítí sluníčko, vypadáš jako zlatá! A to se ti hodí ke jménu!” 
“Jenže ostatní plotice se kvůli tomu se mnou nechtějí bavit!”  
“No víš, Zlatuško,” vzdychl doktor Lín, až se mu od žaber rozběhly drobné bublinky, “ono to nebude jen tou barvou. Ty se totiž ani nechováš jako plotice. Jsi strašně zvědavá, pořád chceš něco zkoumat. A pořád plaveš jinam, než kam plave hejno.”
“Jenže hejno většinou nikam neplave. Pořád jenom trčí v zátoce…”
“A co je na zátoce špatného?”
“Tam už přece všechno znám!”
“Uvědom si, že ryba, která neplave s hejnem, není pořádná ryba! Copak nechápeš, jaká je hejno skvělá věc? Vždyť jsi sama proti sobě! Proto přece bylo hejno vynalezeno, že víc hlav víc ví, takže se žádná jednotlivá ryba nemusí příliš unavovat přemýšlením.”
“A co Velký Sumec?” namítla Zlata. 

Velký Sumec byl něco jako starosta nebo snad prezident, kterého si ryby vybraly, aby za ně přemýšlel. Říkalo se, že je ze všech ryb nejstarší a nejmoudřejší. Žil v nejhlubší tůni řeky Šplouchavice, kde ho nikdo v jeho přemýšlení nesměl rušit. A kdo Velkého Sumce neoprávněně vyrušil, toho strážní candáti vyhnali do některého z opuštěných přítoků nebo slepých ramen, a už se odtamtud nesměl nikdy vrátit. 

“Sumci jsou samotáři,” řekl doktor Lín. “Musí přemýšlet samostatně. Ale taky kvůli tomu leží celé dny u dna v bahně, aby jim na to přemýšlení zbylo dost sil! A ty jsi plotice. Tak se podle toho chovej.”

Zlata se zamračila. Copak může za to, že není taková, jaké by plotice měly být? Že jí nebaví to, co baví ostatní? Klidně si odepře ty dobré řasy, ale prostě se nedonutí dělat něco jen proto, že to dělají ostatní ryby. Nebo spíš nedělat nic, když ani ostatní nic zajímavého nedělají. Má je ráda, ale prostě nedokáže být jako ony. 

Se svými oblíbenými výpravami do okolí prostě přestat nedokáže. Vždyť na nich objevuje tolik báječných věcí! Tak třeba železniční most. Má obrovské žulové pilíře, ale jinak je celý ze železa a báječně zrezlý. Doktor Lín by ho určitě utěšoval, ať si z toho nic nedělá, že ve slunci vypadá jako bronzový nebo zlatý. A ty vlaky, co po něm jezdí! Sice dělají hrozný hluk až pod vodu, proto u mostu nikdy nejsou žádné ryby, ale podívaná je to báječná. A nejlepší v noci! To totiž vlakům svítí okénka a připomínají dlouhé hady, kterým se ve svitu měsíce lesknou šupiny.

Zlata se rozloučila s doktorem Línem a zamířila domů na snídani. Znovu to zkusí. Přesvědčit aspoň jednu plotici z jejich hejna, aby dnes plula na výpravu s ní. I když dobře věděla, že se to asi nepodaří, protože není pořádná ryba, nikdo se s ní nechce bavit a nikdo jí už nikdy nebude mít rád.

*

Když Zlata vplula do kuchyně, ostatní plotice dávno snídaly. V jídelně se ozývalo jen tiché pomlaskávání, protože při jídle se přece nemluví. A navíc zrovna vyšlo nové číslo časopisu Ryba a život, takže plotice, které už dojedly, soustředěně obracely stránky.   

Zlata si přisedla ke stolu, mlčky žvýkala a rozhlížela se kolem. Žádná z plotic nevypadala, že se nudí, nebo že snad dokonce je jako na trní, aby se už mohla také oddělit od hejna a odplout do neznáma.  
“Nechce se mnou dneska někdo na výlet?” zkusila to přesto Zlata.
“Už zase? Ty s tím prostě nedáš pokoj!” zakroutila hlavou plotice, která seděla vedle ní. “Nevidíš, že si dneska chceme číst?”
“Chceme číst!” zopakovaly ostatní ryby jako ozvěna.
“Taková hloupost, plout na výlet!” zašklebila se nejbližší plotice.
“Ale lidi taky v neděli jezdí na výlet po řece,” odvážila se namítnout Zlata. “Nasednou na loď a plujou tam a zase zpátky. A lidi jsou přece nejchytřejší tvorové, teda hned po sumcích.”
“Lidi? Vždyť žijou na suchu, dýchaj prach a choděj po zadních ploutvích! Jsou ještě divnější než lachtani. Ale my jsme ryby, my máme úroveň. Přece nepoplujem někam daleko jen proto, abysme pak pluly zase zpátky. Ty seš prostě úplně mimo,” zavrtěla hlavou Zlatina sousedka.
“Úplně mimo,” zavrtělo hlavami hejno.

Zlata tedy zase plula na výpravu sama. Vzala to proti proudu až nahoru k městu Týnci, kde byl lodní přístav. Už tu byla několikrát a moc se jí tu líbilo. Vždycky zvědavě vystrkovala hlavu z vody a  koukala, jak se různobarevné loďky pohupují u mola v řadách vedle sebe jakoby tančily, zatímco jim vítr cinká o stěžně kovovými lanky výtahů plachet. Kromě plachetnic tu kotvily také hausbóty, ale i pramice a šlapadla. 

Tentokrát tu ale byla ještě jedna loď navíc. Zlata si jí všimla na první pohled. A ne proto, že by byla krásná. Vlastně to tady té lodi vůbec neslušelo. Jakoby jí byl přístav malý. Nebo spíš loď byla přístavu velká. Nebyla to totiž pramice ani plachetnice, ale motorová loď, takže místo elegantního stěžně měla ošklivý, černě očouzený komín, byla podivně bachratá a k pacholeti na břehu přivázaná strašlivě silným lanem, které vypadalo jako obrovský exotický had. 

Ale ještě něco horšího bylo na té lodi. Z jejího trupu trčela na obě strany dlouhá železná ramena, a na nich visely ty největší rybářské sítě, jaké kdy Zlata viděla. Kdyby se loď rozjela a spustila sítě do Šplouchavice, žádná ryba by jim nedokázala uniknout. Sítě by jistě pokryly celou šířku i hloubku řeky. Sice by se před ní dalo uplavat dál po proudu, k železničnímu mostu, ale kousek za ním už začínala mělká přehrada Žabina, a kdyby je loď zahnala až k hrázi, byly by v pasti.

Zlata byla celkem otužilá ryba, v zimě se ráda proháněla zamrzlou Šplouchavicí od jedné díry v ledu ke druhé a vůbec jí přitom nebyla zima, ale teď jí i v teplé letní vodě zamrazilo tak, že se mimoděk otřásla. Jestli ta rybářská loď vyjede na řeku a zamíří k jejich zátoce, tak ona, celé její hejno stříbrných plotic i všechny ostatní ryby skončí v těch strašných sítích! 

Musím naše ryby varovat, napadlo Zlatu. Ale budou mě poslouchat? Jsi úplně mimo, řekne jí první plotice, která tu zprávu uslyší. Úplně mimo, zopakuje hejno. Tohle prostě nedokáže. Proč by někdo poslouchal divnou rybu, která neplave s hejnem a navíc je celá oranžová? Kdepak, vůbec není zlatá. Je oranžová, možná žlutá, ale určitě ne zlatá. Stejně jako ten železný most není zlatý, ale prachobyčejně rezavý. 

Smutně plula domů, do jejich zátoky, kam se vždycky ze svých výprav tak ráda vracela. Hned na kraji těch důvěrně známých vod potkala štiku, která měla na hřbetě sportovní tašku, takže bylo jasné, že míří do fishness centra. Všechny štiky totiž byly přímo posedlé touhou mít co největší, nejsilnější a nejostřejší zuby. Proto všechen volný čas trávily právě ve fishness centru, neboli v posilzubně, kde s plným nasazením kousaly do činek z nejrůznějších tvrdých materiálů, brousily si o ně zuby, a pak na baru popíjely vápníkové koktejly, aby jim chrup pěkně rostl a sílil.

Ty nejlepší z nich se pak účastnily soutěží, na nichž se seřadily vedle sebe na pódiu a všechny najednou se vycenily. Předvedly pár povinných póz - zuby zepředu, zuby zprava, zuby zleva, otevřená tlama, přivřená tlama. Ryby v publiku zatleskaly a porota vybrala vítěze. 
Zlata tenhle sport moc nechápala, vždyť spousta štik z něj měla tak narostlé zuby, že se jim ani nevešly do tlamy. Navíc se říkalo, že se z toho všeho kousání a pití vápníku hloupne. A k čemu to vlastně je, mít tak velké zuby? Tedy kromě toho, že z vás pak jde trochu strach, to musela teď tváří v tvář štice nerada uznat. Přesto si dodala odvahu a špitla:

“Štiko, prosím tě, poslouchej, hrozí nám strašné nebezpečí!”
“Pche! Nám nemůže hrozit žádný nebezpečí,” odfrkla štika a otevřela pusu, “Vidiš ty zuby?”
“Ale jestli ta loď z přístavu přijede až sem, tak…”
“Ty se normálně bojíš,” ušklíbla se štika, “ale já ti poradim. Začni chodit kousat do posilzubny, aspoň třikrát tejdně. A uvidíš, jak ti naroste sebevědomí!” 
“Ale já nechci do ničeho kousat…”
“Tak plav pryč a nezacláněj tady! Zuby nemáš, vypadáš jak kus pomeranče a eště mě zdržuješ vod kousání!”

Zlata chtěla ještě něco říct, ale radši rychle zavřela pusu, aby nebyly vidět její malé, oblé zoubky, připomínající říční perličky. Opravdu vůbec nevypadaly jako chrup ryb z titulních stran sportovních časopisů Ryby&Zuby nebo Fish Illustrated. Štika mrskla ocasem a pomalu se vzdalovala.

Že to Zlata vůbec zkoušela! Bylo jasné, že jí štika nebude poslouchat! Nejsem pořádná ryba, neplavu s hejnem a nepřekousla bych ani žížalu, říkala si. Co kdybych radši zkusila varovat nějakou méně hrozivou rybu, která nemá zuby jako pilu? Třeba kapra! 

Zlata zamířila k mělčině u leknínového lesa, kde to měli kapři nejradši. A hned jednoho uviděla. Plul až u samotné hladiny, aby ho co nejvíc osvětlovalo slunce. Přes hřbet se mu táhla podivná klikatá černá čára. 
Kousek níž stál ve vodě zbytek kapřího hejna a byly z něj slyšet obdivné výkřiky:
“Ó, to je oblek z pravé hadí kůže?”
“Jak stylové! Asi Hugo Bosss!”
“To muselo být drahé!”

Á, kapři zase mají přehlídku, pomyslela si Zlata. Posledním módním trendem zjevně bylo šít obleky z kůží, které předtím svlékli hadi, protože jim už byly malé. To tak hadi totiž dělají. Kůže jim neroste, takže když vyrostou oni, starou kůži prostě svléknou. A pod ní už mají novou, větší.

Zlata se tak zabrala do přemýšlení o hadech, že skoro vrazila do tří mladých kapřic na kraji hejna. “Hele, pudem do rákosí čekat, až se svlíkne užovka?” šťouchala jedna z nich čumákem do zbylých dvou.
“No jo, ale užovka nemá ty klikyháky!”
“Ale zas má žlutý měsíčky za hlavou, to je lepší než šála nebo šátek. Ty by mi určitě slušely!”  
“Myslíš, že se vejdeš do užovčí kůže?” 
“Co tim chceš jako říct? Že sem tlustá, nebo co?”
“Né, to né! Jen trochu baculatá. Ale přece nebudeš jak nějaká kostnatá štika, co žere jenom maso bez přílohy a celej život tráví někde ve fishku!” 
“Hele, holky, škoda, že u nás nežijou anakondy! Taková anakonda kdyby se svlíkla, tak bysme měly na oblek všechny tři!”

Zlata moc nechápala, o čem to kapřice vlastně mluví, ale při zmínce o anakondě si vzpomněla na to tlusté lodní lano, které zatím drželo rybářskou loď u břehu. Brrr! Prostě musí ty tři zkusit varovat!

“Kapřice, mohly byste na chvilku?” špitla.
“To bysme teda jako nemohly…” opáčila ta baculatá,“ musíme rychle do rákosí, nebo nám užovčí kůži vyfoukne ta nána mřenka Mařenka nebo to střevo střevle.”
“Ale hrozí nám strašné nebezpečí! Ukážu vám to, stačí když se mnou poplujete k přístavu!“ 
“S tebou?” zaklepala si kapřice ploutví na čelo, “se na sebe podivej! Oranžová frčela naposledy v sedumdesátkách! Ty bys ze všeho nejvíc potřebovala kůži z černý mamby, abys nevypadala jak mrkev!” 
Zbylé dvě neméně baculaté kapřice se tomu bublavě zasmály.

Zlata cítila, jak se červená studem. Naštěstí to snad přes tu oranžovou barvu nebylo poznat. Přesto radši už nic neřekla a nechala kapřice odplout do rákosí. Mohla vědět, že se s ní nebudou bavit. 
Nejsem pořádná ryba, neplavu s hejnem a sedmdesátá léta, kdy byla oranžová v módě, už jsou dávno pryč, říkala si. Ale snad bych mohla o hrozícím nebezpečí říct nějaké hůře oblečené rybě. Co třeba takovému pstruhovi? Pstruzi přece chodí pořád ve sportovním!

Zlata zamířila na říční stadion. Jak se k němu blížila, slyšela sílící rámus a křik. No jistě, fanoušci! Pstruzi zase pořádají závody v muškaření! 
V tomhle sportu šlo o to, který ze pstruhů nejrychleji uloví mouchu. Zdálo se to jednoduché, ale závody měly přísná pravidla. Například v tréninku se mohla moucha i spolknout, ale při závodech, aby měli všichni stejné podmínky, se používala jen jedna speciální soutěžní moucha, kterou museli pstruzi po ulovení vždycky zase vyplivnout, aby mohla být znovu lovena. 
Pstruh, který závody vyhrál, dostal duhový dres pro mistra světa. A protože pstruzi závodili v jednom kuse a každý z nich už byl někdy mistrem světa, tak byli v duhovém úplně všichni. Včetně fanoušků, z nichž každý fandil tomu svému mistru světa. 
 
Zlata se přitočila ke pstruhovi, který si právě protahoval ploutve před soutěžním pokusem.  
“Pstruhu, promiň, že ruším, ale musím ti říct něco důležitého!”
“Tak určitě,” opáčil pstruh. “Co ty mi asi tak můžeš řikat? Dyť si eště ani nebyla mistr světa! To je holandskej dres, co máš na sobě? Že je to takový oranžový…”
“To neni dres. Já přece vůbec nemuškařím!”
“Ale fandit chodíš, ne?”
“Mě muškaření vůbec nebaví…”
“Ty seš teda divná ryba! Hele, už mě neotravuj, musím závodit!”
“Ale hrozí nám strašné nebezpečí! Připluje sem rybářská loď a…”
“Nesmysl!” přerušil jí pstruh, “kdyby hrozilo nebezpečí, tak by přece nemohlo bejt mistrovství světa! Velký Sumec by ho zrušil! “
Ozvalo se písknutí a pstruh bleskově vyrazil směrem k hladině, nad níž unaveně kroužila ožužlaná soutěžní moucha.
“Góóóól!” zakřičeli vzápětí všichni fanoušci naráz jako jedna ryba, a pak spustili hromové skandování: “Už jí plive, už jí plive!“

Zlata smutně plula od stadionu. Bylo přece předem jasné, že jí nebude poslouchat mistr světa, kterému tleskají davy. Nejsem pořádná ryba, neplavu s hejnem, nezajímá mě muškaření, dokonce mu ani nefandím a nemám duhovej dres nebo aspoň šálu, pomyslela si. Už ani nebudu zkoušet ryby varovat. Nemá to cenu. Prostě dopluju domů a počkám, až přijede rybářská loď a všechny nás uloví.

V dálce před Zlatou se stříbřitě zalesklo její hejno. Plavala k němu, aby aspoň při ulovení byla pořádnou rybou, která nevyčnívá. Pak ale nahoře ve stvolech lakušníku zahlédla několik okounů. Jeden z nich měl kameru a něco natáčel. 
Konečně někdo, kdy by se mohl zajímat o to, co se děje kolem, napadlo Zlatu, a řekla si, že to s tím varováním ještě naposledy zkusí.
     
“Promiň, okoune,” oslovila toho s kamerou, “ale potřebovala bych ti něco důležitého říct.” 
“Teďka nemám čas,” opáčil okoun, “točíme tady videjko, možná nás znáš, sme slavní yourybeři. Sledujou nás tisíce ryb!”
“To je bezva! Natočil bys o tom, že nám hrozí strašné nebezpečí? Přijede sem rybářská loď a…”
“Nebezpečí? To už dneska nikoho nezajímá! To frčelo v osmdesátkách. Všechny ty filmy o žralocích, čelistech a tak. My točíme vopravdickej život. Včera jsme točili, co jsme dělali včera, dneska točíme, co děláme dneska a zejtra budem točit, co budem dělat zejtra, nesmíme vynechat ani minutu, to by nám fanoušci nevodpustili.”
“Ale o čem ty videa jsou?”
“No přece vo tom, jak se zrovna cejtíme, a co maj ryby dělat, aby se cejtili jako my, páč jsme prostě cool a v pohodě. Chápeš?”
“Moc ne... Ale chci říct, že až ta loď připluje sem…” 
“Počkej, vo tydle hlouposti se stará Velkej Sumec, ne?” 
“Ale ten o tom přece neví!”
“Hele, ty se cejtíš blbě, co? Ty prostě nejsi cool a v pohodě, viď?”
“Ne, nejsem…”
”Ale to je chyba! Víš co? Musíš koukat na naše videa. Dej si nás do voblíbenejch, vodebírej nás, a hlavně nám dej lajk!”
“Cože vám mám dát?”
“Seš včerejší? Kolik máš vůbec přátel na fishbooku?”
“Ale já nemám žádný fishbook!”  
“Hele, víš vůbec, že rybí svět teď vovládají informační technologie? Přečti si někdy Fish&Chips! A teď už nás nezdržuj. Běž si někam zaplavat a buď cool a v pohodě! Bůhví, cos vlastně viděla. Cos asi tak mohla vidět, dyž si neviděla ani naše videa? Nic.” 

Okoun přitiskl oko ke kameře a víc už si Zlaty nevšímal. Ta i pod vodou cítila, jak jí vlhnou oči. Možná jí i tekly slzy, ale to se u ryby nepozná. Co mám teď dělat? Nejsem pořádná ryba, neplavu s hejnem a navíc vůbec nejsem cool a v pohodě, říkala si. Nejlepší by bylo zalézt někam pod kořeny a už nikdy nevylézt. Ale co když… Co když všechny ty lepší ryby měly pravdu? Co když se bojím zbytečně? Třeba ta loď už z přístavu odplula někam na druhou stranu, nebo jí naložili na náklaďák a odvezli pryč. Tím by se přece všechno vyřešilo! 

Rozhodla se, že se do přístavu podívá ještě jednou. Otočila se a znovu vyrazila proti proudu. Když doplula k poslední říční zákrutě před přístavem, zaslechla nepříjemný, burácivý zvuk. Znělo to trochu jako když na železničním mostě rachotil vlak, ale nepřestávalo to. Burácení naopak sílilo.
Zlata vyplula ze zákruty a strnula. Přímo prostředkem řeky se k ní blížil bachratý kýl a obrovské sítě, roztažené po obou jeho stranách nemilosrdně zachytávaly všechno, co měly v cestě. Kameny ze dna, větvě a kusy kmenů, které napadaly do vody, i celé trsy vodních rostlin. Sítě opravdu zabíraly celé říční koryto a nešlo se před nimi nikam schovat. Naštěstí ta bachratá loď plula celkem pomalu, i když lodní motor dělal strašný kravál. Touhle rychlostí bude u nich v zátoce asi za hodinu.

Teď už je může zachránit jen Velký Sumec. Jeho tůň je nejhlubší v celé Šplouchavici, tam sítě nedosáhnou. Tam by se mohly všechny ryby skrýt. Jenže Zlata přece nemůže varovat samotného Velké Sumce, když jí neposlouchaly ani ostatní ryby. 

Znovu se podívala na ty obludné sítě. Kdyby to tak viděla štika, kapřice, pstruh nebo okoun! Všechny ty ryby si byly tak jisté samy sebou, a přitom se tak strašně pletly! 
A v tu chvíli to Zlatě došlo. Vždyť mě všichni odbyli jen proto, že jsem se nechala odbýt, křičel v ní nějaký neznámý hlas tak silně, že překřičel i hlasitý lodní motor. To já měla pravdu! Já si můžu být jistá sama sebou! A když budu, když to dokážu, můžu klidně varovat i samotného Velkého Sumce!

Zlata co nejrychleji vyrazila zpátky do zátoky, a pak rovnou dolů do tůně za Velkým Sumcem. Čím hlouběji se ponořila, tím méně bylo kolem světla. 
Najednou se před ní ze tmy vynořila zubatá tlama. Skoro tak zubatá, jako měla štika z posilzubny. Jenže Zlata věděla, že tohle není štika, ale strážný candát. A dokonce to byl sám Vrchní Candát, velitel stráží. 

“Stůj!” houkl výhrůžně, “do tůně Velkého Sumce nikdo nesmí, aby nerušil jeho klid na přemýšlení.”
“Ale já mám pro Velkého Sumce důležitou zprávu!” opáčila Zlata.
“Ty? Taková divná oranžová ryba? Tebe Velký Sumec vůbec nebude poslouchat! A jestli ho vyrušíš pro nic za nic, tak tě vyženeme do nějakého opuštěného, bahnitého a smradlavého přítoku Šplouchavice, třeba do Smradlavky, kde zůstaneš už napořád!”
“Mám dobrý důvod vyrušit Velkého Sumce! Hrozí nám totiž strašné nebezpečí!”
“Nebezpečí? A víš, že trestem za šíření poplašné zprávy je vyhnání ne do Smradlavky, ale dokonce do slepého ramene Lago Gulago?” Vrchní Candát při vyslovení toho názvu bezděčně polkl.
“Ano, vím…”
“Tak se radši obrať a rychle zmiz. A nemarni můj čas, protože já musím pomáhat a chránit!”

Zlata se na chvilku trochu lekla, ale pak si vzpomněla, že ona přece měla s tou rybářskou lodí pravdu, a všechny ostatní ryby byly vedle. A že se prostě nesmí nechat odbýt, aby ryby zachránila.

“Tak se nezdržujte a pusťte mě k Velkému Sumci! Já to s tím vyhnáním risknu,” prohlásila.
“Troufáš si!” zamračil se Vrchní Candát, “ale jak chceš. Plav pořád dolů, až na samotné dno, tam dlí sám Velký Sumec.”

Zlata klesala do tmy, voda byla pořád studenější a páchla bahnem. Viděla sotva na metr před sebe. Ještěže v sobě měla hodně oranžového barviva beta-karotenu, které zlepšuje vidění! Jen díky tomu před sebou náhle spatřila obrovské tělo Velkého Sumce. Ležel na dně, malá očka měl zavřená a pravidelně oddechoval. 
Zlata zakašlala. Velký Sumec se nepohnul.
“Velký Sumče?” 
Velký Sumec sebou trhl, zamžoural a nasadil si silné, vodních mechem porostlé brýle.
“Co tu chceš? Proč rušíš můj klid?” zamručel.
“Velký Sumče, rybám v zátoce hrozí strašné nebezpečí! Blíží se sem rybářská loď s obrovskými sítěmi!”
“To určitě. O tom bych přece musel něco vědět! Dívám se přece na rybovizi!” ukázal hlavou pod list vodní rostliny, kde ve tmě cosi slabě světélkovalo, ale stejně jako brýle to bylo obrostlé mechem, takže nebylo poznat, co to je.
“A taky čtu rybnoviny!” mávl Velký Sumec ploutví, takže zpod zvířeného bahna vykoukla nažloutlá novinová stránka. 

“Já tu loď ale viděla, Velký Sumče!”
“Ticho! Co ty vůbec můžeš vědět, taková divná ryba. Jakou to máš vůbec barvu? To je hnědá?” nadzvedl Velký Sumec hlavu, aby si mohl Zlatu líp prohlédnout. 
“Ne, oranžová…”
“Oranžová? To nemyslíš vážně! Vypadáš jako dýně! Jednu takovou vydlabanou sem do tůně někdo hodil po halloweenu… Dýně mi tu bude šířit poplašný zprávy! Radši zmiz, než se doopravdy rozzlobim!”

Zlata byla zoufalá. To přece není možné! Říkalo se, že Velký Sumec je moudrý! A přitom je úplně stejně vedle, jako ostatní ryby! Co teď? Ne, nesmí se nechat odbýt za žádnou cenu! Musí něco vymyslet!

“Co je to halloween, Velký Sumče?” zeptala se, aby získala čas.
“To je takovej americkej svátek,” zašklebil se Velký Sumec. “Vodníci tomu řikali dušičky, ale to víš, ta proklatá globalizace dorazila už i k nám…”
“A co je globalizace? Samice od glóbusu?”
“Ne, to znamená, že třeba rybí zvyky byly dřív v každý řece a v každym rybníce jiný, a teď už jsou všude stejný. Všechny ryby se opičej po největších a nejbohatších řekách. Po Mississippi, Volze, v poslední době i po Jang-c’-ťiang. Protože to viděj v rybovizi, rybiografu, v rybnovinách… Úplně jim to vymejvá mozky!”
“Copak se mozky se dají mýt?”
“Tím myslim, že rybám pořád někdo řiká, co si maj myslet, až tomu nakonec uvěřej! Ale tomu ty nemůžeš rozumět…”
“Abyste věděl, tak tomu rozumím! Třeba štiky si kvůli tomu myslí, že nejdůležitější je mít ty nejsilnější a nejostřejší zuby. Kapři si zase myslí, že nejdůležitější je oblékání. A pstruzi neznají nic než tu svoji mouchu a duhové dresy…”
Sumec zalapal žábrami.
“Hele, nedělej chytrou, jo? Myslíš že se tu na mě budeš vytahovat? Na to seš moc malá ryba…”

Zlata cítila, jak s ní začíná cloumat vztek. S tím starým ješitným páprdou prostě vůbec není rozumná řeč! Klidně si tu leží v bahně, nebezpečí se blíží a s ním nic nehne! Rozhodla se, že Velkého Sumce zkusí trochu pozlobit.

“Já se přece nevytahuju. Jen říkám, že nemám vymytý mozek, protože mě nezajímá rybovize ani rybiograf, i když někdy se podívám na dokument na Pryba Zoom. Ale rozhodně nemám rybovizi puštěnou celý den, jako někdo. Kdy jste vůbec byl naposledy na hladině? Podívat se ven? A víte, že se o vás říká, že tady pořád jen spíte?”

“Tak ale teď toho mám akorát dost!” Velký Sumec se vymrštil, až se zavířilo bahno, aby Zlatě pěkně zblízka vyčinil. Jenže se nějak netrefil, a místo na Zlatu křičel na hnijící hnědý list, který trčel ze dna vedle ní: 
“Takovou drzost si ke mně už dlouho nikdo nedovolil! Já jako starosta a strážce pořádku v jedné osobě přece musím sledovat, co se děje. Musím být informovaný. Tak mě okamžitě přestaň zdržovat s těmi tvými nesmysly, nebo vážně skončíš ve Smradlavce!”

Velký Sumec děsivě poulil očka za svými porostlými brýlemi, ale list nejevil žádné známky strachu. Ani Zlata už se nebála. Konečně totiž přišla na to, jak zachránit ryby. Nenápadně si ploutví přitáhla list rybnovin, který se před chvilkou zvířením vody zvedl z bahna a spustila:

“Omlouvám se, Velký Sumče! Teď už je mi to jasné! Nechtěl jste ryby dopředu děsit. Aby nevznikla panika. Jste tak moudrý!”
“Cože? Ehm… No ano, jistě, že jsem moudrý!”
“Čekal jste, až loď opravdu vypluje, než dáte candátům rozkaz, aby ryby ukryli v tůni… Jak chytré!”
“Cože dám?”
“Vždyť jste o všem dávno věděl! I beze mě! Sledujete přece rybovizi a čtete rybnoviny. A oni to tu píšou!” ukázala Zlata na novinovou stránku.
“A co tam, ehm… píšou?”
“Ale no tak, Velký Sumče, nemusíte už nic skromně předstírat. Je to přímo tady, na titulní straně!”
Zlata se naklonila nad rybnoviny a dělala, že čte: 
“Na řeku Šplouchavici byla spuštěna moderní rybářská loď s velkokapacitní sítí. Loď absolvuje zkušební lov v zátoce mezi Týncem a přehradou Žabina, kde se předpokládá početná rybí populace. V případě, že se tento předpoklad potvrdí, loď na řece zůstane natrvalo.”
“Ale to je přece tady u nás!” zvolal Velký Sumec, “vážně to tam je? Tedy, ehm, chci říct, že jsem to předtím asi přehlídnul! Myslím, ehm, tu Žabinu…”
“Tak si to připomeňte!” posunula Zlata rybnoviny před Velkého Sumce.
“Ehm, je tu jaksi… zrovna ňák málo světla…” 
Zlata se natočila, aby těch několik málo slunečních paprsků, které pronikaly až sem, do hloubky, dopadlo na její lesklé, oranžové šupiny, a prohnutím těla je nasměrovala na noviny. Vlastně ze sebe udělala takovou malou solární lampičku.
“Mezi - Týncem - a - přehradou - Žabina…” přeříkával Velký Sumec, ale zorničky se mu přitom za brýlemi ani nepohnuly. “No jistě, jistě, už si vzpomínám! Takže, ehm… co jsem to jenom… ”
“Dát candátům rozkaz, Velký Sumče!” 
“No jistě! Candáti, ke mně!”

“Přejete si, pane?” objevil se v temnotě u dna Vrchní Candát a zuby mu trčely z tlamy ještě hrozivěji než předtím. “Máme tu drzou rybu vyhnat do Smradlavky?”
“Okamžitě schovejte všechny ryby sem do tůně!”
“Prosím?” vykulil Vrchní Candát oči. “Ale proč, Velký Sumče?”
“Copak nevíš, co píšou v rybnovinách?” zvedl Velký Sumec oči v sloup a strčil Vrchnímu Candátovi výtisk přímo pod nos. Tedy vlastně pod žábry. 
Zlata se vyděsila. Vrchní Candát určitě vidí líp než Velký Sumec. A ukáže se, že o rybářské lodi není v rybnovinách ani zmínka! 

“Chm,” zamžoural Vrchní Candát bezradně na papír, a pak na Velkého Sumce. “Píšou, že na mistrovství světa v muškaření letos nedorazí borci ze zámoří, protože se nedohodli s pstruží asociací…”
“Tohle ne, u všech jeseterů!” zahřměl Velký Sumec, “to o tý rybářský lodi, ty ignorante!”
“Jistě, Velký Sumče, to o té lodi… ale tady přece nic…”
“Přestaňte zkoušet trpělivost Velkého Sumce!” skočila Zlata Vrchnímu Candátovi do řeči, “a hlavně se neopovažujte zpochybňovat jeho moudrost! Nebo vás dá vyhnat, jenže ne do Smradlavky, ale do slepého ramene Lago Gulago!”
I v šeru u dna bylo vidět, jak Vrchní Candát zbledl. Ale Velký Sumec naléhal dál:
“Tak už vidíš, co tam píšou? Že ta loď sem už co?” 
“Že ta loď sem už to…” blekotal Vrchní Candát a bezradně se rozhlížel kolem, jako by někde hledal záchranu. A Zlata mu jí poskytla. Když se na ní podíval, nenápadně zamávala ploutvemi.
“Plave!” pochopil Vrchní Candát.
“Tak vidíš, že to vidíš!” opáčil Velký Sumec už mírněji, “tak se příště tak hloupě neptej a teď splň rozkaz!”
“Rozkaz!” zopakoval Vrchní Candát a odplul svolat ryby.

*

Jen co se všechny ryby ze zátoky namačkaly do tůně u Velkého Sumce, ozvalo se zdálky burácení motoru. Netrvalo dlouho a rybám se nad hlavami prohnaly obrovské sítě, do nichž se už cestou nachytalo nejrůznější harampádí. Když ryby viděly všechny ty větve a klacky, ale i plastové lahve a kusy polystyrenu pevně uvízlé v okách sítí, vyděsily se. Věděly totiž, že chybělo málo, aby tam takhle uvízlé byly ony samy. 
Vyděsilo to nejen malé mřenky a střevle, ale také celé hejno plotic, štiky, pstruhy, kapry i okouny. A také samotného Velkého Sumce. Jen Vrchního Candáta to nevyděsilo, ten už byl totiž vyděšený předem ze zmínky o jeho vyhnání do Laga Gulaga.

Když byla loď i se sítěmi pryč, děkovaly ryby Velkému Sumci za to, že je ve své moudrosti zachránil. Velký Sumec zvedl ploutve, aby se ryby ztišily, posunul si mechové brýle k očím a řekl:
“Sice to dobře dopadlo, ale teďka musíme vyřešit eště jeden malér. Byla totiž zpochybněna moudrost Velkého Sumce!”
Všechny ryby překvapeně ztichly a Vrchní Candát opět zbledl. Velký Sumec ale ukázal na Zlatu.
Ta také zbledla, jen to přes beta-karoten nebylo vidět.
“Ano, byla to plotice Zlata,” pokýval hlavou Velký Sumec. “A já musim přiznat, že mojí moudrost zpochybnila, jaksi… ehm, právem. Jsem už starej a navíc špatně vidim. Už nemůžu bejt Velkym Sumcem. To jsem si uvědomil, když jsem viděl tu strašnou síť, před kterou jsem vás málem nedokázal ochránit. Ale Zlata to dokázala. A proto jí teď místo sebe jmenuju Velkou Zlatou Ploticí!”
Chvíli bylo ticho, ale pak se začal ozývat potlesk. První začaly tleskat štiky, přidali se kapři a okouni, a za chvíli už plácaly ploutvemi úplně všechny ryby. 
“Ať žije Velká Zlatá Plotice!” skandovali pstruzi v duhových dresech.

Zlatě se nejprve ulevilo, že nebude vyhnána do Smradlavky ani do Laga Gulaga, ale vzápětí se jí zase přitížilo. Ona přece nemůže být Velká Zlatá Plotice! Přece se nebude celé dny válet u dna, sledovat rybovizi, číst rybnoviny… co její výpravy, bez kterých nemůže být? Ale ryby dál tleskaly a skandovaly a Zlata zjevně neměla na vybranou. 

*

Nad řekou Šplouchavicí začínalo svítat. Ve vodě bylo ještě přítmí. Velká Zlatá Plotice Zlata už ale byla vzhůru a právě tiše vyplouvala z hlubiny. Opatrně proplula kolem dřímajících candátích stráží.
“Né, Gulago né,” mumlal ze spaní Vrchní Candát.

Zlata vyplula až k hladině, kde bylo líp vidět a pustila se po proudu. Když dorazila k železničnímu mostu, bylo už slunce vysoko na obloze a voda byla naplněná jeho paprsky. Zlata se rozhlédla kolem sebe a strnula leknutím.

Všude kolem ní bylo plno ryb! Obklopily ji zelené štiky s hrozivými ostrými zuby čnějícími z tlam, kapři v oblecích dle poslední módy, duhoví pstruzi a pruhovaní okouni s naježenými hřbetními ploutvemi. Nechybělo ani její hejno stříbrných plotic. 
“Co… co tady všechny děláte?” vykoktala Zlata. 
“Snad sis nemyslela, že popluješ sama na výlet?” zasyčela nejbližší štika, “s tím je totiž konec!”
“Ale já jako Velká Plotice přece musím být informovaná a… nejlepší způsob jak být informovaná je plout na průzkum okolí!”
“Správně! A proto jsme na ten průzkum pluly s tebou!” zvolala jedna z plotic.
“Pluly s tebou!” zopakovalo hejno bujaře.
Na mostě zarachotil první ranní vlak. Ryby zvedly oči a s úžasem ho pozorovaly.
“Ten most je úplně stejně zlatej jako ty!” řekl okoun Zlatě a zapnul kameru. “To musim natočit!”
“Hele, tady jsou nějaký vodní řasy a vypadaj fakt libově,” křikla od břehu baculatá kapřice, “dá se to jíst?”
Ostatní ryby se tázavě obrátily na Velkou Zlatou Plotici. To ona za ně přece teď přemýšlí a rozhoduje.
“Jasně, že dá,” usmála se Zlata a jako první si ukousla šťavnatý list chlorelly s vysokým obsahem beta-karotenu.

Tato pohádka existuje i v audio verzi, kterou dostanete
ke každému páru ponožek Nauta Gold Fish!

Dan Biderman