Pohádka O zvědavém stromu

Bylo nebylo, v háji za naším domem vyklíčilo semínko. Čerstvý zelený výhonek zvědavě vykukoval z trávy a divil se všemu, co viděl.

Léto vystřídala zima, potom další a další a pak ještě několik, a ze semínka vyrostl neposedný mladý strom, kterému dali jméno Joris. Všechny ostatní stromy byly spokojené tam, kde rostly, ale tenhle strom byl jiný – pořád přemýšlel, jestli by se mu lépe nerostlo v parku, u řeky nebo v lese. Jestli slunce svítí stejně na kopci i v údolí a jak se asi roste stromům ve měste. Ostatní stromy si ťukaly větvičkami na čelo, co to jen ten bláznivý Joris má zase za nápady. V háji mezi svými má přece všechno, co potřebuje! Mladý Joris ale zpíval stále stejnou písničku o dalekých krajích, hlubokých lesích a fascinujících městech.

Jednoho chladného letního večera si do jeho větví sedla stará černá vrána a dlouho mladý strom poslouchala. Pak si několikrát poskočila z nohy na nožku, zobákem si načechrala křídla a zakrákala: „Jak si přeješ, tak se stane, Jorisi. Sám si najdi svoje místo na slunci!“ Pak zamávala křídly a tiše zmizela v černé noci.

Jorise probudily první ranní paprsky, které polechtaly zelené listy v jeho koruně. Zazíval, líně se protáhl od kořenů k nejmenším větvičkám a pak odešel k blízkému potůčku opláchnout si obličej. Rozespale se zadíval na svůj odraz na vodní hladině a pak zděšeně vyskočil. Co se to děje? Co se to s ním stalo? Jak to, že najednou stojí u potoka? Opatrně se narovnal a udělal krok. Pak další a další. Kladl kořen přes kořen, jakoby to dělal odjakživa! Oněmělý úžasem se vrátil na své místo v háji za domem, aby si to všechno trochu promyslel. A když se všechny okolní stromy probudily, nadšeně zašuměl: „Sbohem, stojáci! Dobrodružství nečeká!“ a vyrazil na cestu. Za sebou slyšel udivený šum z korun svých kamarádů, ale ani jednou se neohlédl.

II.

Před školou u parku poletoval batoh plný učebnic. Tedy, nepoletoval jen tak sám od sebe (to by bylo ještě zvláštnější než chodící strom), házeli si s ním totiž dva chuligáni. Ten batoh ovšem patřil druhákovi Ondrovi, který se zoufale  snažil dostat ho zpět. Ti dva se mu smáli a dělali si z něho legraci, i když jemu to tedy vůbec vtipné nepřipadalo. Marně se honil za batohem a už už natahoval do breku, když tu najednou se jeden z chuligánů s jekotem vznesl do vzduchu, jako když malé kotě zvednou za volnou kůži na krku. Batoh dopadl s řachnutím na zem a učebnice se vysypaly na chodník. Druhý chuligán se ani nestačil vzpamatovat a už taky překvapeně visel, tentokrát hlavou dolů, dobrý metr a půl nad zemí.

Ondra stál jako solný sloup a nevěřil svým očím. Uprostřed chodníku stál strom, který tu před chvilkou docela určitě nebyl, a ti dva výtečníci se s jekotem zmítali v jeho větvích, jeden visel za tričko, druhý za nohu a oba prskali jako vzteklí mývalové. Strom je ale držel pevně a Ondra pochopil, že už mu nic nehrozí. Posbíral si všechny učebnice, nasadil si batoh na záda a opatrně se přiblížil k Jorisovi. Položil ruku na jeho drsnou kůru a špitl: „Děkuju!“ a honem utíkal domů.

Když byl Ondra pryč, posadil Joris oba zmatené chuligány na zem a odešel, jako by se nechumelilo. Ti nejdřív jen vyděšeně seděli a přemýšleli, co se jim to vlastně stalo. Vůbec se jim to nelíbilo. Po chvíli se jim ale začala vracet jejich chuligánská kuráž. Co se má nějaký strom co míchat do jejich záležitostí? Dají mu co proto, jestli ještě dostanou příležitost! Domluvili se, že se za ním vydají a že si to s ním ještě vyřídí. Už se nenechají tak snadno překvapit!

 Rozběhli se tím směrem, kudy strom odešel, až po chvíli dorazili do velkého městského parku, kde bylo stromů víc než dost. Jenže oba ve škole nedávali moc pozor a vůbec netušili, jak poznat lípu od dubu, buku nebo javoru, a vlastně ani nevěděli,  jaký strom hledají. Chodili a chodili, až se zastavili u jednoho, který byl tomu hledanému docela podobný.

„Já myslím, že je to tenhle,“ usoudil první chuligán a zaťukal na kmen. Strom nic. „Zkus mu ulomit větvičku,“ napadlo druhého. První tedy opatrně ulomil větvičku, na kterou dosáhl, ale zároveň si dával pozor, aby se nedostal větším větvím na dosah - moc dobře si pamatoval, jak před chvílí visel hlavou dolů! Ale strom se ani nepohnul. Ulomil další větev. Joris ani nedutal, i když ho to docela bolelo. Chuligán utrhl ještě pár listů a když se pořád nic nedělo, ulomil ještě několik větviček stromům stojícím okolo a odplivl si: „Není tu, jdeme!“

Joris konečně osaměl a oddechl si úlevou. Nechal vítr, aby mu pofoukal poraněné větvičky a přemýšlel, co dál. Nakonec se rozhodl počkat, až padne tma, a teprve pak se opatrně vydal dál do města. Dával si pozor, aby se pohyboval jen ve chvílích, kdy byl na ulici sám. Rozhodně netoužil po dalším setkání s chuligány, kteří by mu schválně lámali větvičky. I tak ho cestou počůral jeden pudl a dvě kolie, které jejich páníčkové venčili před spaním, a nakonec i jeden opilý pán. Brrr.

Joris šel pořád dál a sledoval, jak si žijí městské stromy, které lemovaly chodníky, a docela se mu to líbilo. Vypadaly upraveně a spokojeně. Ale pak narazil na jednu opravdu strašidelnou ulici, ve které byly všechny stromy čerstvě pokácené a zbyly po nich jen pařezy. Něco tak děsivého ještě nikdy neviděl! Radši honem rychle pryč! 

Jak se blížil ke středu města, lidí přibývalo, i když byla noc, a tak postupoval hodně pomalu.  Nad ránem už ale spali všichni a strom se dostal až na hlavní náměstí. Došel až před nádhernou katedrálu, která zářila ve světle reflektorů a vypadala jako nějaký kouzelný zámek z pohádky. Joris se nemohl nabažit té krásy, ale nakonec  ho přece jen přemohla únava. Dnes měl opravdu náročný den. Naposledy ospale zašuměl větvemi a usnul uprostřed náměstí tak tvrdě, jak jen strom dokáže.

III.

Bim, bam, bim, bam! A ještě osmkrát odbily hodiny na městské radnici, a Joris se konečně probudil. Bylo krásné nedělní dopoledne, sluníčko už hezky hřálo a kolem něj bylo tolik lidí, co ještě nikdy v životě neviděl. Chodili sem a tam, někteří spěchali, jiní jen tak lelkovali. Místní nakupovali na trhu, turisté posedávali na zahrádce cukrárny a restaurace. U kašny na sebe cákaly děti a občas okolo projelo auto nebo kočár tažený párem koní. Strom nasával všechny ty zvláštní vůně a byl ze života ve městě opravdu nadšený!

Než přešlo poledne,  pod Jorisovou korunou našla úkryt maminka s miminkem v kočárku, stará babička a několik dalších horkem zmožených lidí. Všichni si libovali, že v jeho stínu je moc dobře, a mladý strom si připadal ohromně důležitě. Rozhlížel se po dalších lidech, kteří by si k němu mohli sednout do stínu, když v tom spatřil známou tvář. Kolem zrovna procházel druhák Ondra se starší sestrou a rodiči, šli si po obědě sednout do cukrárny na kávu a zmrzlinový pohár. Jorise si Ondra všiml, až když mu větvičkou něžne shodil čepici. „Jéé, to jsi ty! Superstrom! Můj kámoš! Co tu děláš?“ Ale máma už na Ondru volala, ať si pospíší, ať najdou na zahrádce ještě volné místo. Tak se jen rychle usmál, slíbil, že se ještě vrátí, sebral čepici a odběhl směrem k cukrárně.

„To mě podržte, kde se tu vzal ten strom?“ podivila se Božena Vomáčková z radnice, až jí z otevřené pusy vypadl kousek větrníku. „No řekni, Jaruško, vidělas to?“ obrátila se na kamarádku, se kterou si v cukrárně oslazovala život pravidelně každou neděli. „Že by ho tam někdo vysadil?“ nesměle nadhodila Jaruška. „No to přece nejde, vysazovat stromy uprostřed náměstí, na to musí být plán schválený radou, výběrové řízení, úřední povolení!“ rozčílila se paní radní Vomáčková, až poprskala Jarušku šlehačkou. „Nevíte o tom někdo něco?“ obrátila se rozčileně na spolustolovníky na zahrádce cukrárny.

„Mně se tam ten strom líbí,“ hlesl Ondra spíš pro sebe, ale paní radní měla uši našpicované a zaměřila ho svýma drobnýma prasečíma očima: „Ty o tom něco víš, chlapče?“ Ondra by se v tu chvíli nejraději stal neviditelným, ale máma mu přispěchala na pomoc a pevným hlasem paní Vomáčkové odpověděla: „Nám se ten strom líbí, paní radní. Je krásný a dává stín!“ „To je moc hezké, mladá paní, ale na ten stín bohužel není povolení. Kdo chce stín, ať si podá kolkovanou žádost!“ smetla paní radní otázku stínu ze stolu jednou provždy a strčila si do pusy koňakovou špičku. Jaruška jí podala ubrousek, protože jí trochu vaječného koňaku zůstalo na bradě. „A co s tím tedy uděláš, Boženko?“ zeptala se. Radní se zamračila: „Neděle není úřední den. Ale zítra sem pošlu Správu veřejné zeleně, ať strom pokácí. Nic proti stromům, ale pořádek musí být... Dáme si ještě punčový řez?“

Ondra na nic nečekal a vyběhl ze zahrádky rovnou za Jorisem. Strom nadšeně zašuměl, byl rád, že má společnost. Ondra vylezl po kmeni do koruny, posadil se na nejsilnější větev a zády se opřel o kmen. „Slyšel jsem jednu tlustou paní z radnice, že zítra tě chtějí pokácet! Říkal jsem tátovi, že to nesmíme dovolit, ale prý jsou na to zákony a nemůžeme nic dělat,“ zoufal si Ondra. Odpovědí mu bylo konejšivé šumění. „To ale není pravda, my můžeme něco udělat! Ty prostě odejdeš a bude to!  Ale musíš počkat, až bude noc, kdyby někdo zjistil, že jsi chodící strom, tak by tě zavřeli někam do laboratoře a já už bych tě nikdy neviděl,“ posmutněl Ondra. „A teď dávej pozor, mám plán,“ zašeptal. „Nařídím si budík a v noci pro tebe přijdu. Ukážu ti, kde budeš v bezpečí.“

Joris se pěkně vyděsil. S takovým vývojem událostí tedy nepočítal. Na náměstí se mu líbilo a moc ho bavilo poskytovat lidem stín, ale také si vzpomněl na vykácenou ulici. Jestli to mají stromy ve městě takhle nahnuté, možná to pro něj přeci jen nebude nejlepší místo! Ještě že je tu Ondra, který mu pomůže dostat se odtud včas. Náměstí mu bude chybět, zalíbila se mu vůně vanilkové zmrzliny a rád poslouchal výskající děti u kašny, ale je čas posunout se zase o kus dál.

Za chvíli Jorise z přemýšlení vytrhl Ondra, který přeběhl náměstí v teplákách natažených přes pyžamo a vyšplhal mu do větví. „Tak, a jde se! Budu ti říkat, kudy!“ A tak se náš strom dal zase na pochod. S klukem ve větvích se bezpečně  dostal až na kraj města. Za polemi na obzoru byly zalesněné kopce, které Joris nepoznával, ale bylo to daleko od Správy městské zeleně a radní Boženy Vomáčkové, což bylo v tu chvíli to nejdůležitější. Objal Ondru těmi nejjemnějšími větvičkami a zašuměl lítostí, ten malý lidský skřítek mu bude chybět. Ondra mu naposledy zamával a vydal se domů. Po pár krocích se otočil a zavolal: „Počkej ještě, jak se vlastně jmenuješ?“ Strom se zastavil, otočil se a zaševelil listím. Znělo to jako JORISSS... „Sbohem, Jorisi!“ špitl Ondra a po tváři se mu skoulela třpytivá slza.

IV.

Joris už byl na cestě opravdu dlouho, pohyb v zalesněném terénu nebyl vůbec snadný. V lese se mu líbilo, i když zdejší jehličnany byly poněkud divočejší povahy a na podivného cestovatele se dívaly s neskrývaným podezřením. Časem si ale získal jejich důvěru – tu a tamhle porostl mechem, ubytoval párek veverek a jednoho strakapouda a nechal po sobě běhat lesní mravence, jako kdyby byl součástí lesa odjakživa. Ale i když už viděl z lesa pořádný kus, stále nenašel takové místo, na kterém by rád zapustil kořeny.

A pak jednou odpoledne nastalo v lese zvláštní ticho. Ve vzduchu viselo cosi zlověstného. Od východu začal foukat prudký vítr, nebe se zatáhlo a spustil se liják. Obloha zčernala a nebe rozčísl blesk. Zahřmělo jako při zemetřesení a bylo cítit, jak se celý les najednou přikrčil. Všechno živé se někam schovalo a zbyly jen stromy, pohupující se ve větru bouři napospas. A to byl teprve začátek! Bouře rychle přerostla v orkán, větve i veverky lítaly vzduchem a vítr měl takovou sílu, že  kácel smrky, které padaly vyvrácené i se svými mělkými kořeny.

 V Jorisovi byla jen malá dušička. Protože chodil, neměl pevně zapuštěné kořeny. Vítr s ním cloumal a mlátil o ostatní stromy  a byl by ho snad celý rozštípal, kdyby na něj nakonec nepadl vysoký vyvrácený smrk, který ho celou svou vahou zamáčkl do podmáčené země. Joris stihl jen zasténat, než se propadl do černočerné tmy.

Když se probral k životu, všude byl už klid. Malý srneček mu okusoval listy a ptáčkové už zase zpívali. Nebe bylo blankytně modré, ale v lese byla příšerná spoušť. Dobrá čtvrtina stromů ležela vyrácená jeden přes druhý a byl na ně moc smutný pohled. Joris se pokusil pohnout, ale marně. Těžký velký strom ho přišpendlil k zemi, takže mu nezbývalo než jen ležet a čekat.

Dny utíkaly a Joris už ani nevěděl, jak dlouho tam takhle leží. Bylo mu do pláče a cítil se velice osamělý. Co asi dělá jeho rodina tam v háji za domem u potůčku? Snad všichni přečkali bouři bez úhony! Kéž by je ještě jednou mohl vidět...

„Stýská se ti, milý Jorisi?“ Co to, ten hlas... to je přece stará vrána! „Vráno, kde ses tu vzala? Jak jsi mě našla?“ „Zaslechla jsem tvoje volání,“ odpověděla mu vrána a pak se zeptala: „Našel jsi své místo na slunci?“ „Našel,“ odpověděl jí Joris. „nejvíc to mám rád tam, kde jsem se narodil, v háji u potoka. Dřív jsem si to nemyslel, ale teď to vidím jasně. Škoda, že už se tam asi nikdy nepodívám,“ zašuměl smutně padlý strom. „Nezoufej, milý Jorisi, a jdi spát, ráno je moudřejší večera,“ zakrákala vrána, rozepjala křídla a byla fuč. A vyčerpaný Joris omdlel.

V.

Bylo svěží podzimní ráno a slunce vycházelo nad obzor. Jak Joris pomalu přicházel k vědomí, ve vzduchu ucítil cosi voňavého a známého. Konečně se probudil a nemohl uvěřit tomu, co viděl – stál zase na svém místě, ve známém háji za domem. Kořeny měl po dlouhé době zase v zemi, pevně propletené s ostatními stromy. Ptáčci v korunách zpívali „Joris se vrátil, Joris se vrátil!“ a jeho listnatí kamarádi neskrývali údiv a radost z toho nečekaného shledání.

Z neposedného Jorise se stal dospělý moudrý strom. Hodně se toho na cestách naučil a mnohokrát všem stromům v háji přišlo vhod, že si uměl poradit, když přišlo sucho nebo naopak velká voda, přiletěli kůrovci nebo se do háje přistěhoval jeden opravdu protivný datel. Ale ze všech nejradši měli Jorise malé stromečky, kterým moc rád vyprávěl o tom,  jak se skamarádil s Ondrou, jak přečkal stoletou bouři a jak nádherně voní vanilková zmrzlina. 

 

Tato pohádka existuje i v audio verzi, kterou dostanete
ke každému páru ponožek Nauta Forest!

Klárka Cvachovcová